17. 9. 2023 Výprava na Kluk

Co s zářijovou nedělí, když je tak rozzářená sluníčkem? To by chtělo procházku. A kam? Volba je jednoduchá, protože přímo nad Lipím máme krásný kopec s názvem Kluk. Nebo-li K2. K2 se mu říká proto, že je po Kleti druhým nejdůležitějším vrchem Blanského lesa. A proč Kluk? K tomu se dostaneme. Teď jsme teprve na hřišti za Lipím, máme spoustu energie a chuti zdolat vrchol v nadmořské výšce 741 metrů. Rozloučit se s námi přijela teta kuchařka Zuzka, trochu zamáčkla slzu, že se nemůže akce zúčastnit a věnovala nám dva pytlíčky perníčků, které pro nás upekla. Díky Zuzko, během dne si na tebe často vzpomeneme.

23 dětí, 19 dospělých a dvě psí holčičky- Barča ze Slavče a Albínka z Lipí (ta je mimochodem celá černá) v 10:05 vyráží z hřiště. A abychom jen tak nebloumali, máme sebou kárky, rukavice a pytle na odpadky. Včera proběhl celosvětový úklidový den a že se o jeden den zpozdíme určitě nevadí. Hlavně že sesbíráme odpadky, které v lese někteří turisté ,,omylem“ zapomněli.

Pytel na odpadky se plní rychle a než dojdeme k sezení za vodárnou, tak je plný. Tady je čas na první pauzu, první svačinku a první perníčky. Další cestu volíme co nejpohodlnější, ale do kopce to prostě je. Místo, kde je kopec nejprudší, je trochu kamenným endurem a čekáme, že bude i prubířským kamenem, jež vytřídí silné jádro pokračující dál, od těch, kteří náročný výstup vzdají. Silné jádro jsme všichni! Úplně všichni! Dokonce i naše Sluníčka a rodiče tlačící kočárek s malou Zuzankou. Hluboká poklona a klobouk dolů. Nejhorší máme za sebou, přesto nás stále ještě čeká stoupání. Trocha únavy už je na pár jedincích znát, ale jsou i tací, kteří neúnavně pobíhají. Při stoupání k vysílači u Kozího kamene nechápu, kde děti tu energii berou. U vysílače si opět trochu oddechneme, což někteří potřebují víc a jiní míň. Někteří neodpočívají vůbec a lítají po lese. Maminky a tatínkové to nejsou. Perníčky tety Zuzky jdou na dračku a nálada je výborná, neb víme, že teď už nás k cíli dovede rovina. V okolí stezky nacházíme místo odpadků hříbky. Považujeme za velikou výhru, že nám stačí jen dva pytle a že v kárce se místo odpadků může vézt Viktorka.

V sedle Kluku si můžeme poklepat na ramena. Jsme tu. Některým je třeba vyseknout pochvalu před nastoupenou jednotkou. Dostat sem kočárek a dostat sem děti sotva chodící si zaslouží potlesk. A Klárka to celé dala s bolavou nožičkou. Za odměnu si opečeme buřty, baštíme voňavý oběd, Ilonka s Anetkou rozdávají čokoládu a postupně chodíme na skalnatý vrchol Kluku. Najednou bychom se tam nevešli. Ale je tu krásně. Výhled do údolí Křemže je orámován zkroucenými borovicemi rostoucími z puklin skály. Místo, kde by se dalo sedět hodiny a hodiny. Úžasným zážitkem bylo pozorovat malinkou bosou Maiu, lezoucí nebojácně po kamenech až na vrchol. A nejen jí. Postupně se nahoře vystřídaly skoro všechny děti. Máme my to skvělé děti do nepohody.

A proč je Kluk Klukem? První zmínka o něm je z roku 1375 a je nepřekvapivě ověšen pověstmi. Ty jsou trochu děsivé a jestli je chcete znát, tak si je dojděte do sedla Kluku přečíst. My tak učinili. Ale co si budeme povídat. Viděli jste Kluk z dálky? Jeho rozcuchaná borová čupřina ční nad okolní vrchy jako rozdrbaná hlava vytáhlého klučiny. Tenhle kopec se ani jinak jmenovat nemůže.

V sedle se trochu roztrháme, neb někteří to mají domů blíž jinou cestou a někteří už trochu chvátají, ale stále nás je slušná banda. Pohodlnou cestu nádherným smíšeným lesem si užíváme a přijde čas na povídání. Třeba o tom, jak se maminka ptala Viktorky, kterou paní učitelku má nejraději. Viktorka v tom má jasno: ,,tetu kuchařku“. Shodujeme se, že jí rozumíme. Takhle k poledni máme tetu kuchařku rády všechny.

,,Na Kluku jsem říkala Danečkovi, že ho vyfotím do alba“ povídá maminka, a pokračuje: ,,a on na to, že do žádnýho pitomýho alba se fotit nechce“. Na což se ohradil Beník: ,,Ta Alba není vůbec pitomá!“ (Vzpomínáte? Jde s námi černá Albínka ).

Cesta pohodově utíká, tatínkové se občas mění v koníky, nesoucí své ratolesti za krkem a za chvíli máme Lipí na dohled. U sezení nad vodárnou naložíme pytel, který jsme tu ráno nechali, o kousek dál pneumatiku, která se do lesa dostala asi nějakým zázrakem a zhodnotíme, že tři pytle odpadků a jedna pneumatika je vcelku přijatelný výsledek skoro celodenního courání lesem. A to jsme se opravdu snažili. Ilonky tatínek, tlačící celý den odpadkovou kárku si stěžoval na nevytíženost. Nejvíc odpadků jsme ulovili hned za humny, dál do lesa se odpadkoví lumpové asi nevydávají.

Teď už jen zbývá zhodnotit výlet. Jednoduše řečeno- vydařený. Jedna výtka pro nepřipravenost. Prý to chtělo ještě jednu kárku s pojízdným bistrem pro tatínky. A zmrzlinový pojízdný stánek pro děti. Úraz se nekonal, i když …… ono udržet kočárek na kamenitém svahu je dost těžké, takže si maminka odnáší z výletu, kromě dobrého pocitu, že to celé dala, i šrám na koleni.

Děkujeme všem zúčastněným a těšíme se na další akci.