Více fotografií z akcí najdete na RAJCE.NET
Přístupové heslo a kód se dozvíte ve školce.
Den Země jsme oslavily procházkou jarně zelenou přírodou. Na trase označené fáborky jsme našly deset úkolů, které jsme hravě splnily. Tím jsme se staly mistry a mistryněmi mezi ochránci přírody.
,,Jaké odpadky dáváme do žlutých pytlů a popelnic?“ ptá se paní učitelka. ,,Přece žluté“ odpoví jedno ze Sluníček vcelku logicky. Před dnešní dlouhou procházkou jsme si vysvětlily, že tomu tak není, že do žlutých popelnic patří plastové odpadky, do zelených skleněné, do modrých papírové….. a že je potřeba toto třídění dodržovat, protože tím pomůžeme přírodě. Ještě víc přírodě pomůžeme tak, že budeme vytvářet odpadků co nejmíň. Což je těžké a složité, ale když pomůžeme přírodě, tak vlastně pomůžeme sami sobě. Teorii máme za sebou a teď do terénu. První odpadky byly nalezeny ještě, než jsme došly ke krámu. A na kraji lesa vypuklo přímo odpadkové nadělení. Pod stromy, v zeleném borůvčí odpočívaly kusy skel, plastů, kovových věcí, a dokonce záchodové prkénko. Tak si tak přemýšlíme, kdo si do lesa vezme záchodové prkénko a k čemu ho tam potřebuje? Všechno to putovalo do pytlů a my putovaly dál. Po cestě si ukazujeme kytičky, které se derou na svět mezi plastovými lahvemi. ,,Hele, tady roste ta tulovice“ říká Eliška a ukazuje na svízel přítulu, neboli přítuláka, jak kdosi povídá. Tudy, k ,,sově“, chodíme docela často. A protože sbírání odpadků považujeme za vcelku normální činnost, kterou provádíme i na běžných procházkách, tak dnes podél cesty nenalézáme téměř nic. Za což se pochválíme a zajdeme si pro odpadky hlouběji do lesa. Na konci procházky nás čeká veliká odměna. A tou je pohled do nádherně rozkvetlého a jarně zeleného údolí. Příroda nám, Sluníčkům, moc děkuje za pomoc.
Pro nás Kočičky by byla sluníčková trasa krátká. Pojaly jsme akci ve velkém a našlapaly celých pět kilometrů. Potěšilo nás, že jsme místy nenacházely odpadky vůbec žádné. Ale přeci jen se i v lesích na druhé straně Lipí něco odpadků urodilo. Všudypřítomné láhve, plechovky, kus koberce, a dokonce školní aktovka. Tomu trochu nerozumíme. Že by žádnému školáčkovi nechyběla? Také my jsme naplnily spoustu pytlů a nic nevadí fakt, že oficiální akce ,,Ukliďme Česko“ proběhne až zítra. Ono je třeba té naší přírodě pomáhat pořád a nečekat na nějaký ten pokyn. Akci bychom mohly zakončit výstižným vyjádřením Petra: ,,Jak můžou bejt lidi takový prasata?!“
Vycvičit sovu, to vám je ale dřina. To není jako naučit našeho psíka Alíka dávat pac. Ten se to naučí třeba za den, ale aby se sova naučila létat tam, kam pan sokolník chce, trvá celý rok. Sova totiž vůbec není moudrá a chytrá, jak nám tvrdí pohádky. Ona je naopak úplně ….. nechytrá. Ale je ták krásná. A sova pálená, která se jmenuje Denýsek, byla úplně nejkrásnější. Když nám pan sokolník o sovách vše vypovídal, tak jsme si mohly heboučkého Denýska pohladit. Takhle jemňounká peříčka má proto, aby nebyl při letu slyšet. Poté se nám představila Terezka, což je výr africký a na rozdíl od sovy pálené vidí moc dobře. Prý ráda pozoruje letadla.
A pak se na naši zahradu dostavil majestátní velký výr velký. Ten je ale velký. Jmenuje se Kuba, je mu 22 let a pan sokolník ho má od štěněte. Vlastně od vajíčka. Pan sokolník s Kubou nám předvedli velkou dávku přátelství. Kuba spolupracuje se svým páníčkem bez odměny. Tu samozřejmě taky dostává, ale není pro něj podmínkou, aby svého dvounohého kamaráda poslouchal a neuletěl mu do přírody. Kuba je vůbec přátelský a přítulný. To si vyzkoušely i paní učitelky a prý je sokolnictví moc bavilo.
Také orel skalní Bohoušek si ochotně sedl na nastavené ruce paní učitelek. Kdosi z nás by si to rád vyzkoušel, ale to by musel pan sokolník přivézt malé mláďátko. Čtyřkilového Bohouška, kterému je už 23 let by nikdo z nás neunesl.
Dozvěděly jsme se spoustu zajímavostí z výcviku a ze soužití člověka a dravce. Že v tom musí být pořádná dávka lásky, bylo na první pohled vidět. Pan sokolník si se svým opeřeným kamarádem naprosto důvěřují. Kdyby tomu tak nebylo, mohly by být pro pana sokolníka ostré drápy a zobák hódně nebezpečné. Toho se ale náš pan sokolník bát nemusí. Se svými kámoši se mazlí a říká jim laskavě: ,,ty jsi ale moje jelítko“.
Právě posloucháme pohádku o žabce Žabetce a pomaličku usínáme. Co se nám asi tak bude zdát? Třeba o zakleté princezně, které jsme večer pomohly k získání správných odpovědí do testu o pohádkách. Představte si, že si třeba myslela, že ježibaba bydlí v paneláku. To proto, že nedávala při probírání látky o pohádkách pozor.
Pomohly jsme pohádkovým bytostem s jejich prací, třeba ježibabě při zdobení perníčků. Také Zlatovláska byla ráda, když jsme jí asistovaly při použití živé vody. Karkulka, která se lekla vlka a vysypala košíček, přivítala naši pomoc s hledáním. Popelce jsme pomohly přebrat knoflíky na zelenou a červenou košili. Víla Amálka nás roztančila a požádala nás, abychom nasbíraly léčivé bylinky pro jelena Větrníka.
Za pomoc jsme získaly od fešných bytostí testy, které princezna tak popletla. No, i kdosi z nás chtěl zakroužkovat, že Karkulku zachránil Spiderman, a Popelku pasoval do role uklízečky. Nakonec jsme se ke správným odpovědím dobraly a potrubní poštou je odeslaly princezně. Ještě jsme se naučily zaklínadlo, kterým jsme princeznu zavolaly. A klaplo to! Přišla krásná, štíhlá princezna se zářivými vlasy, krásnými šaty a milým úsměvem. V nejmenším se nepodobala té podivné postavě, která nás zkraje večera požádala o pomoc. Pohádkové testy díky nám zvládla na jedničku, moc nám za to poděkovala a otevřela truhlu s pokladem. No páni! To nám oči přecházely. Ještě jsme jí slíbily, že se na nás může obrátit, dostane-li se zase do šlamastiky. Ale myslíme, že teď už bude ve škole dávat pozor.
Poté následovala večeře, za kterou děkujeme tetám z kuchyně. Těstovinový salát jsme si samy nandaly, protože už jsme veliké děti, které zvládnou nejenom nandání salátu, ale i přespání bez maminek ve školce. No a samozřejmě taky diskotéku. A teď už pšššš….. usínáme. …..
A je to. Už víme, jaké to je, prožít večer a noc ve školce. Je to zajímavé, dobrodružné a veselé. Teta se ráno ptala, co má napsat rodičům. Tak jsme jí poradily. ,,Napiš, že jsme byly moc hodné a nikdo neplakal“. ,,A napiš, že jsem se vůbec nebál a doma se někdy bojím. Asi proto, že nás tu bylo hodně.“ ,,Taky napiš, že jsem udělala moc dobře, že jsem tu spala.“ Celé je to pravda, noc byla klidná a pohodová. Ráno jsme zbaštily dobroty, které nám maminky napekly a za které moc děkujeme. Pak nám ještě žirafa, tedy vlastně paní učitelka, rozdala diplomy za naší statečnost. ……… A pár slov dospělačky: Děkujeme, že můžeme s vašimi dětmi zažívat tak skvělé akce. Moc jsme si to s nimi užily a jejich ranní odpovědi na otázky, jak se jim to celé líbilo, nás nesmírně zahřály na duších.
Abychom mohly přivítat jaro, musely jsme se nejprve zbavit zimy. A to se nám dnes podařilo. Moranu, která zimu představovala, jsme vyrobily moc krásnou, až nám bylo líto jí utopit. Ale nedalo se nic dělat, jaro už je za humny a zima mu musí uvolnit místo. Po splnění jarní povinnosti jsme se ještě pořádně prošly a pozorovaly, jak se má jaro k světu. A teď už se těšíme, až schováme zimní bundy do skříní.
Dneska se nám najednou roztáhly pusinky samy od sebe do úsměvu. To se pusinkám stává, když vidíme něco milého, co nás potěší. Bylo to tím, že mezi nás přišla tříletá Bára. Taky se na nás usmívala a její panička nám řekla, že je Bára bretaňský ohař, že je ve všem velmi šikovná a nejšikovnější je v disciplíně, která se nazývá canisterapie. To je těžké slovo, ale my už víme, že CANIS znamená pes a TERAPIE léčba. Bára je tedy léčící pes. ,,A jak to dítě uklidní?“ položil Jirka skvělou otázku. Báry panička mu odpověděla, že léčící pejskové jsou naprosto klidní a pohodoví. Svým klidem a dobrou náladou naladí do dobré nálady kdejakého mrzouta. Dokonce dokážou v klidu ležet vedle nemocného člověka a ten čerpá z jejich teplých tělíček sílu a klid. A probíráním jemné srsti si staří lidé trénují pochroumané prstíky.
Chvíli jsme si povídaly o tom, které disciplíny nebo povolání mohou pejsci dělat. A že jich je. Pejsci mohou být třeba záchranáři. Dokáží pomoci lidem, kteří nevidí. Dokonce prý dokáží lidem pomoci v navlékání ponožek. Dalším psím povoláním je myslivost. V té je Bára taky skvělá, protože je pes lovecký. Prý výborně vystavuje. Cože? Vystavuje obrazy? Ne né. Když lovecký pes vystavuje, tak ztuhne nad nalezeným úlovkem. Strnule stojí a nesmí se ani hnout.
Psi jsou velcí sportovci, cvičení je baví. Třeba agility – to skáčou přes překážky skoro jako dostihoví koně. A my víme, že má paní učitelka Lucka na koloběžce tykadlo. Jak to souvisí s pejsky? Do koloběžky se dá totiž zapřáhnout tažný pes. A psa paní učitelky tahání baví. Psi jsou dobří hledači, je to tím, že mají citlivý čich. Nevyhrabávají jenom kosti, ale dokážou pod zemí nalézt lanýže, což jsou houby.
Při tom všem povídání jsme si Báru hladily a vyzkoušely, jak jí baví česání.
,,Můj pejsek umí skákat na gauč“ odpověděl Šíma na otázku, jak máme naše domácí pejsky vycvičené. Prý k tomu ani žádný povel nepotřebuje. Bára nám předvedla jak ovládá povely SEDNI, LEHNI, ZŮSTAŇ….a povel na gauč prý také umí a má ho nejraději.
Poté nás čekala zkouška, zda se dokážeme přivítat s úplně cizím pejskem třeba někde v parku. Nikdo, vůbec nikdo z nás tuto zkoušku nesložil! Všichni jsme se k pejskovi vrhly a začaly ho hladit. Až paní učitelka zkouškou prošla. Nejprve pozdravila paničku, zeptala se jí, zda by si mohla jejího krásného pejska pohladit, poté nabídla pejskovi ruku k očuchání a až po tom všem pejska pohladila. Tak takhle se to má dělat. Teď už to víme. A také, že si k pejskům nemáme sedat na bobek, nesahat na něj zezadu a už vůbec mu neukazovat zuby, aby nám nechtěl on ukázat svoje. A když už by se tak stalo a šel na nás pejsek s vyceněnými zuby, je nejlepší zaujmout pozici želvy. Pěkně se zabalit na zem do klubíčka a rukama si chránit vzadu krk. Věříme, že na svých toulkách potkáme jen dobře naložené pejsky a tuhle radu nebudeme nikdy potřebovat.
Velikou legrací pro nás bylo, když jsme si lehly na zem a Bára na našich zadečkách a zádíčkách hledala dobrůtky. Nejvíc se jí líbila Tamarky načechraná sukýnka.
Paní Drmotová, moc hodná Bářina panička nám poděkovala, že jsme Báru nakrmily, učesaly a pomazlily a my děkujeme jí, že tak krásně o pejscích vyprávěla a Báru nám půjčila. Už věříme, že má Bára schopnost léčit lidi.
A né, psi se nevyvinuli ze slona, jak říkal Mireček, ale z vlka, což správně opravil Matyáš.
Tento týden byl ve třídě Kočiček zaměřen na různá povolání. A byl to týden opravdu akční. Ve středu nás do vodnického řemesla přijeli zasvětit Rybníkáři, to snad kdyby se někdo z nás chtěl v budoucnu vydat touto cestou (o zaučování do vodnického řemesla je samostatný příspěvek). Shodly jsme se, že vodníkem nechce být nikdo z nás. Tak musíme vyzkoušet i další řemesla. Ve čtvrtek nás navštívil Majdin dědeček, pan myslivec. Na tohle povolání už by se mezi námi nějací adepti našli. Pan myslivec nám přivezl ukázat spoustu věcí. Víte třeba, jak hebký kožíšek má liška? My už jo. Taky jsme zjistily, čím rozpáral Míšovu pejskovi kožíšek divoký čuník. Přece páráky, které si brousí o klektáky. To jsou teda zubiska. Paní učitelka říkala, že je ráda, že když se chlubíme vypadnutými zoubky, jsou to jen malinkaté perličky. Jelení parohy jsou tak těžké, že bychom je na hlavě nosit nechtěly. Ty srnečkovy už by byly snesitelnější. Zjistily jsme, že daněk vůbec nemá zelené zuby, i když baští trávu a nahlédly jsme i pod pokličku lékařského a veterinárního povolání. Přesně víme, kde je v lebce schovaný mozek a kudy z něj vede mícha. O tom jsme si povídaly na začátku týdne, ale vidět to na opravdové lebce, ne jenom na obrázku, to je jiná. Dalekohledem jsme viděly všechno blíž. Někdo dokonce „mnohem blíž“. Vyzkoušely jsme i dalekohled na pušce, ale nestřílely jsme. Ono totiž není jen tak tu pušku unést. A už vůbec nemá nikdo z nás za sebou povinné zkoušky, že střílet může. Pan myslivec nám všechno krásně vysvětlil a na naše všetečné dotazy moc rád odpovídal. Ukázal nám auto, kterým jezdí do lesa, ukázal nám fotky svého pejska, a nejkrásnější bylo video, jak se vyvádějí koloušci z vysoké trávy, aby jim velké stroje neublížily. Ale protože pořád někteří z nás nejsou rozhodnuti, co že je v dospělosti bude živit, pátraly jsme ještě v pátek. To jsme navštívily truhlárnu Páťova dědečka. Celým procesem nás provedl Páťův tatínek. Ukázal nám les v dálce, odtud pochází materiál, se kterým truhláři pracují. Je krásně voňavý a houby to nejsou. Bylo nám hned jasné, že jde o dřevo, protože tady je dřevo všude, kam se podíváte. Venku i vevnitř. Stromy se řežou na pásové pile. Ta se nám líbila moc a prosily jsme i o spuštění. To sice neklaplo, ale možná je to dobře. Protože stačila vrtačka, která umí vyvrtat hned několik děr v řadě, abychom si kvůli rámusu zacpávaly uši. To by asi pila dělala rachot daleko větší. Viděly jsme spoustu strojů a přístrojů, hromady dřeva v různých stádiích zpracování, i nějaké finální výrobky. A protože jsme děti zdatné a šikovné, pár finálních výrobků jsme si samy vyrobily. A věděli jste, že se dá zpracovávat ze dřeva opravdu všechno? My ne, tak jsme hodně překvapeně koukaly, jak se z lisu každou chvilku vykutálí takový prapodivný puk. Odpadky ze dřeva, kterým se říká piliny, se tady slisují právě do tvaru puku, a těmito puky se pak topí. Byl to krásný týden. Ale poznaly jsme tolik druhů zaměstnání, že je teď snad ještě těžší si vybrat, čím jednou budeme.
,,Kdo chybí, ať zvedne ruku!“ povídal vodnický pan učitel, který nás dnes přijel vyučit vodnickému řemeslu. Dušičková s Puškvoreckým ruku nezdvihli, ač chyběli a dostavili se do vyučování později. Hned je pan učitel vyvolal k tabuli. Zrovna jsme probírali přírodovodovědu, na tabuli byly obrázky vodních živočichů. Ukazovátko pana učitele poklepávalo na vážku a nepozorná Dušičková tvrdila, že jde o dvojplošník. Buď je popletená, nebo se moc neučí. Další obrázek vyvolal ještě větší diskuzi. Někdo z nás zavolal, že je to ,,lak“. Nebyl. Nebyl to ani mrak, drak, byl to rak. ,,Víte o rakovi nějakou zajímavost?“ ptal se pan učitel. Dušičková s Puškvoreckým nevěděli, tak jim napověděla Bibinka: ,,Rak klepe.“ ,,Ano, má klepeta, a ještě chodí pozpátku.“ Dále jsme se dozvěděli zajímavost o skokanovi štíhlém. Ten se prý pozná podle toho, že nezdvihne patu nad čumák. Tohle zelený pan učitel předvedl na našem Patrikovi a už to všichni chápeme.
Zvonek přerušil vyučovací hodinu, jak už to tak ve školách bývá, a přišel čas na vodnickou svačinku a zavlažování. Zavlažování je nutné, aby vodnické děti neusychaly. Dalším předmětem je výuka cizích jazyků. Nejprve procvičíme ten náš, český vodnický. Poté se vrhneme na cizí. Dušičková s Puškvoreckým to zas nepochopili a pan učitel se na ně musí zlobit. Cizí jazyky neprocvičujeme na spolužácích, ale na písničce ,,Holka modrooká nesedávej u potoka….“ a krásně nám to šlo. Umíme maďarštinu, finštinu, angličtinu. No jen nás klidně vyzkoušejte.
A zase zvonek a zavlažování. Dušičková s Puškvoreckým se zavlažují létající houbou a my se rádi přidáme. Jen co se vřítí do třídy pan učitel s bandurskou a s píšťalkou, děláme jakože nic a zas to odnesou ti dva zelení nezvedníci.
Hlavním vodnickým předmětem je topení. Né dřevem a uhlím, ale topení dušiček. V tomto vyniká Dušičková a ráda nám svůj oblíbený obor předvede. Role figuranta připadne Mirečkovi a ten v ní přímo září. (Vlastně je v hlavní roli celé představení, povídal jeden z vodníků.)
Hodinu zpěvu zase kazili Dušičková s Puškvoreckým. ,,Kdo chce jedničku, bude zpívat se mnou!“ oznamuje pan učitel a asi moc jedniček nerozdá. To je ale hatlamatilka, když se zpívá několik písniček najednou.
Vyučování končí zpěvem a vodníci se loučí a odjíždí. Kudy? Vodovodním potrubím? Nevíme, neviděli jsme je nastupovat do umyvadel. Ale víme, že to bylo ,,luxusní představení“ jak povídal Míša.
,,Jé, támhle je strašidlo“ halasí dětský hlásek a druhý mu odpovídá: ,,To není strašidlo, to je teta Zuzka.“ Z toho nevyplývá, že by teta kuchařka byla strašidlo, ale že už i naši školku navštívilo masopustní veselí. A s ním zástupy prapodivných bytostí. Princezny Elsa s Annou dorazily v hojném počtu, sem tam si zatančily třeba s liškou, či s policajtem. Krtek, dráčci a dinosauři dováděli s příšerkami všeho druhu. Červená karkulka nezapomněla přinést lahvinku v košíčku a spoustu bábovek. Kočička si přinesla plný talířek myšek, asi se obávala, aby měla na našem veselí co chroupat. Zbytečně. Ke chroupání nám toho maminky připravily víc než dost a my jim za to velice děkujeme. Mezi chroupáním se ozývaly zvuky frkaček, smích a masopustní hlahol. Na to vše dohlíželi baletka s beruškou, horolezcem a paní uklízečkou, takže bylo vše pod naprostou kontrolou. Celý den jsme si krásně užili. Jó, a teta Zuzka nebyla strašidlo, ale pokusil se jí unést ufoun. Ještěže se mu to nepovedlo a teta nám mohla uvařit oběd.
Dnes k nám mělo přijet divadlo a zahrát pohádku. Divadlo přijelo, ale místo zámku, hlubokého lesa, čarodějnické chaloupky, či dalších rekvizit, ve kterých se pohádky běžně odehrávají, přivezlo úplně obyčejný pokoj. A místo princezen, rytířů, loupežníků……. se nám představila úplně normální rodina s maminkou, tatínkem, rozjíveným klukem Jiříkem a stydlivou holčičkou Šárinkou. Tak to asi pohádka nebude. Přeci jen jsme dávaly pozor, abychom zjistily, co se z toho vyklube. A to jsme dobře udělaly. Když maminka s tatínkem odešli na nákupy, tak se v úplně obyčejném pokoji začaly dít věci.
Jiřík s Šárinkou si rozehráli pohádku. Provětrali mamince skříně a z obyčejného červeného hadru se jako zázrakem stal rytířský plášť pro Jiříka. Stará záclona se jako kouzlem proměnila v princeznovské šaty pro Šárinku. To se tak někdy stává, že se z obyčejných věcí stávají věci neobyčejné.
Rytíř Jiřík by rád hrdinně zachránil princeznu Šárinku, jen nebylo před kým jí zachránit. Dětem chyběl zlý černokněžník. Bystře do hry zapojily dědečka, který se do děje záhy skvěle vžil. Drsným hlasem zaburácel: ,,Dám ti, rytíři, těžký úkol. Musíš uhlídat princeznu, aby se ti neztratila! Jestli se ti to nepovede, budeš mi drbat záda!“ a usnul hlasitým spánkem. Rytíř hlídal, ale neuhlídal. Jak se z princezny stala bačkůrka se ani neptejte. I v obyčejných pokojích se dějí neobyčejné věci. Teď je třeba vyřešit, jak Jiřík dostane bačkůrku – Šárinku z vysoké skříně. Tu přichvátal na pomoc Dlouhý a povídá: ,,vlez mi na záda“. Jiřík neváhá, leze na upovídané štafle a bačkorku z almary sundává. Štafle jménem Dlouhý si mohou jít odpočinout. Ale co s bačkorkou, že? Někdo Jiříkovi napověděl, že zakletá princezna se má políbit. No ale boty a bačkůrky se nelíbají, je to hnus povídá kdosi. Tak se raději pustíme do záchrany my. ,,Čáry máry černý les, ať se kouzla dějou dnes“ zpíváme a ejhle, Šárinka vykoukla za almarou a oddechla si: ,,Uf, už jsem se bála, že budu bačkorou nadosmrti“.
Děda se s hlomozem probouzí a v roli černokněžníka zase hudruje a burácí, že na podruhé se rytíři princeznu uhlídat nepodaří, a opět se propadá do spánku. Jiřík hlídá, hlídá, ale zradí ho nevysmrkaný nos. ,,Kdo si utře nudli do rukávu je prasátko“ říká Šárinka a Jiřík, který nechce být prasátko, si jde pro kapesník. A je to tu. Neuhlídal. Šárinka zmizela a místo ní tu zbyla jen veliká kopice ponožek. Jedna z nich je Šárinka. No ale která?! Tady je ten správný čas pro dalšího hrdinu hry. Široký se jmenuje a polyká jednu ponožku za druhou. Občas mu tedy nějaká ulétne mezi nás. Předpověď pro dnešek prý zněla: ,,pozor, budou padat fusekle“. Nakonec přeci jen kýbl jménem Široký Šárinku vytřídí a my ji zase kouzelnou písničkou odkouzlíme.
A vše se opakuje - probuzený děda černokněžník, další hlídání. Jiřík se před hlídáním zapomněl dojít vyčůrat, ptá se nás, co má dělat. ,,Jít se vyčůrat“ křičíme a jeden hlásek dodává: ,,a spláchnout“. Jestli spláchl nevíme, ale víme, že se mu zatím ztratila Šárinka. Tentokrát ji černokněžník zaklel v lesklé korále. To je správná chvíle pro třetího pomocníka. Bystrozraký bystrým zrakem pátrá v maminčině šperkovnici a my mu poradíme, které z korálů jsou ty pravé, ve kterých se skrývá holčička. Ale pořád to jsou jen korále. ,,Kde je Šárinka?“ ,,Na zemi jí máš!“ křičíme my. Velká lupa jménem Bystrozraký pátrá po zemi a my namítáme: ,,Né, tady né, tam vzadu ji máš“ to aby věděl, že jsme taky bystré a napálit se nedáme. Ale přeci jen to raději zkusíme kouzelnou písničkou. ,,Čáry máry černej les…“ zpíváme čím dál tím rychleji až je z toho turbo rychlost.
Kromě Šárinky jsme vykouzlily i maminku s tatínkem a celý příběh by mohl skončit. Že to byla vlastně pohádka? Dnes jsme se ujistily, že kouzla a pohádky se mohou dít i v úplně obyčejném pokoji, ve školce, ve skříni….. Že pohádková kouzla dokáží i štafle s kýblem, lupa, a dokonce i úplně obyčejná bačkorka a ponožka, prostě na co si vzpomenete. Že vlastně žijeme v pohádkovém světě, kde se obyčejné věci občas mění v kouzelné.
Celé dnešní představení měl v rukách pan herec z divadla Divoloď. A teď nám dovolil se s Šárinkou a ostatními členy rodiny seznámit blíže a projít si zákulisí. Krásnější uzavření celého zážitku jsme si ani nemohly přát. Moc mu za zážitek děkujeme.
Lipí 103
373 84 Dubné
Telefon: 702 075 679
Telefon na odhlašení
stravy: 776 382 435