Fotogalerie

 Tato neděle bude nedělí Smrtnou. A to znamená, že zbývají už jen dva týdny, než vyrazí kluci s velikonočními pomlázkami. A taky to znamená, že tuto neděli půjdou děvčata vynášet Smrtku nebo-li Moranu. Protože u nás v Lipí tradice dobře ovládáme, tak se ani nedivíme, že některá naše děvčata tento zvyk znají, a dokonce ovládají i básničky, ke zvyku patřící.

 Proto jsme se dnes vypravily k rybníku. Zní to celé jednoduše, ale věřte, práce nám to dalo na celý týden. Ona totiž, aby se Morana mohla vynést, tak se musí nejprve vyrobit. Z větviček, slámy, provázků, látky. Musíme se pochválit, povedla se nám krásná, škoda jí utopit. No ale zvyk je zvyk.

,,Smrt pluje po vodě, nové léto k nám pluje, s červenými vejci, žlutými mazanci. Jaký je to mazanec, bez koření bez vajec……..“ zní nad hladinou klidného rybníka na jehož stavidle paní učitelka Smrtku zapaluje. Pravda, do silných dívčích hlasů se vkrádají hlasy neméně silné s písničkou ,,Pec nám spadla, pec nám spadla…“ Trochu to neladí a dospělačky se smějí o kousek víc, než obvykle.

 Morana, představující ukrutnou zimu, má na kahánku. Už jí uhořelo obočí i šaty a některým z nás je to dokonce líto. Ona je zima vlastně taky zapotřebí. Kdy jindy si mají stromy a kytičky odpočinout? A co si budeme povídat, taková lyžovačka a sáňkovačka je taky moc fajn. Vše je ale v pořádku. Jen co se vystřídá jaro s létem a podzimem, tak je tu zima zas. Prý už v pondělí, říká kdosi, ale tomu se nám nechce ani malinko věřit.

 ,,Hele, tady jsem!“ volá na nás cosi ze země. A ona to krásná bílá sasanka. To je posel jara! Funguje to! Přeci jen jsme zimu zahnaly a jaro přivolaly.

 Víte, co se děje ve školce v noci? Ne? My zatím také ne, ale víme, co se děje ve školce večer. A to věřte, dějí se věci! Sotva jsme se rozloučily s rodiči, tak se dostavila klaunka Anka a byla celá mrzutá. Chytila rýmu a když smrkala, tak jí pískal nos. Nám se to líbilo, Ance ne. Slíbily jsme jí, že zkusíme najít její malý nos, který nepíská. A že to byl úkol těžký, tak nám pomohli superhrdinové. Pravda, aby nám poradili, tak jsme musely splnit pár úkolů, ale takové superhrdinské úkoly jsou pro nás brnkačka.

 Po jejich splnění jsme zjistily, že NOS JE V PRAČCE. No jo, ale kde je pračka?! Po pořádném prošmejdění celé školky byla konečně nalezena. A v ní se opravdu červenal nos. Pěkně nahlas jsme Anku zavolaly a čekaly na její příchod. Fuj to jsme se lekly, když někdo zaťukal na okno. A ona to Anka. Měla velikánskou radost z nepískacího nosu a hned přestala hlasitě smrkat. Kromě nosu byla v pračce ještě krabička plná dalších nosů. Ty byly pro nás!

 Přišel čas se s Ankou rozloučit a chystat spaní. Přenosit postýlky nebyl tak těžký úkol, jak se zdálo a nandat si těstovinový salát na talířky jsme taky zvládly bez velkých ztrát.

 A po večeři to konečně přišlo. Na diskotéku a polštářovou bitvu jsme se těšily nejvíc. To byla mela. Možná byla slyšet až k vám domů.

 Teď už zní třídou pohádky, trochu rušené pochrupováním. A to by bylo vše. Vlastně ne, vlastně ještě musíme zjistit, co se děje ve školce v noci.  

RÁNO:

Tak, a teď už víme, co se děje ve školce v noci. Vůbec nic, školka je zahalena tmou a tichem. Ticho jen malinko narušuje oddechování a překvapivě tiché pochrupování. Za celou noc se nikdo z nás nevzbudil a ráno jsme vyskočily svěže a hlavně brzy. V půl sedmé už byla obsazena jen jedna postýlka.  Po ranním umývání a snídani nám ještě paní učitelka rozdala poděkování od Anky a teď už se rozcházíme domů. Paní učitelky a tety říkaly, že jsou na nás pyšné, jak jsme šikovné a hodné.

 Při včerejší večerní chumelenici nás malinko přepadaly obavy, aby autobus, na který jsme se tak těšily, někde neuvízl. Ale ne, ráno už z nebe místo sněhu padaly sluneční paprsky a my, děti ze Sluníček, jsme mohly vyrazit na výlet. Po cestě v autobuse jsme se předháněly s vědomostmi o místech, kterými jsme projížděly.

 Projely jsme velký kruháč, to je prý kolotoč pro auta, říkal kdosi, a už bylo načase autobus opustit. A teď se ukázalo, jak hodná my Sluníčka jsme. Ve velkém městě, jako jsou České Budějovice, nemůžeme jen tak hejdum pejdum poletovat. To musíme jít pěkně ve dvojicích, za sebou, do nikoho nevrážet a už vůbec né někam odbíhat. Musíme dávat veliký pozor. To máte chodce, auta, kolaře, koloběžkáře, autobusy……….. A my to skvěle zvládly! Však jsme se taky chtěly vytáhnout před naší novou paní učitelkou Denisou. Ta koukala, jak hodné děti získala.

 Nejprve nám paní učitelka Lucka ukázala budovu soudu a vězení. Nám se na ní nejvíce líbil drak, který chrlí vodu. Pak jsme došly na modrý most. Paní učitelka to popletla a říkala, že je zlatý. Tak to jsme jí pěkně vysvětlily, že ne, že modrou barvu od zlaté rozeznáme. Aha, on to byl chyták, prý neříkala zlatý, ale Zlatý. On se totiž modrý most jmenuje Zlatý. To jsou věci. Po Zlatém mostě jsme přešly řeku Malši a okolo divadla se vnořily do starého centra města.

 Náměstí je krásné a velikánské. Ale ani tenhle velký prostor není určený ke běhání. Pěkně v kroužku jsme si vyslechly, že stojíme vedle kašny se Samsonem- ,,To je ten, co včera vyhrál hokej“ , že támhle v rohu stojí Černá věž (o barvách už se raději nedohadujeme) a ta krásná barevná budova s věžičkami, že je radnice. A ten kámen s křížem, okolo kterého stojíme, že se nazývá kamenem bludným. Tak si dáme pozor, abychom na něj při odchodu nešláply.

 Po chvíli už zas překonáváme most, tentokrát dřevěný a malý. A za ním se konečně můžeme rozběhnout. Ještě počkáme, až nám to paní učitelka odstartuje a uháníme k lavičkám u velkého hřiště. Hlad! Všichni máme ukrutný hlad. To nevadí, že jsme před chviličkou svačily, teď máme hlad na dobroty z batůžků. Když jsme ho zahnaly, tak nás vcuclo hřiště. Bylo trochu jiné, než známe, a bylo moc zajímavé.

 Po pořádném vyblbnutí jsme opět musely překonat řeku. Tentokrát Vltavu a ten most se houpal. Opravdu! Jestli nevěříte, tak se běžte na Dlouhou lávku podívat a pohoupat. Pak nás ještě zastavily sochy ležících barevných fotbalistů. Trochu jsme si na nich zadováděly a už nastal čas, vracet se na zastávku. A, světe div se, zase po mostě. Máme dojem, že Budějice jsou složeny ze samých mostů. Po tomhle, zase přes Vltavu, přicházíme k budově, kterou nám paní učitelka představovat nemusí. Spousta Sluníček ví, že se tady bruslí, a že: ,,tady ten Samson vyhrál hokej!“  

 Únava nás ukolébává, ale cestu autobusem ještě zvládneme. A jestli někdo usínal, tak ho Honzovo buchty, které nám zatím teta Zuzka upekla, pěkně probraly.

Prožily jsme krásný den a moc děkujeme větru, dešti a sněhu, že někam zalezly a dopřály nám výletovou pohodičku.

 To, že nám básničky jdou výborně, dobře víme. Recitování máme ze školky nacvičené a jdeme do toho vždy s chutí a elánem. No jo, jenže to bývá jen před kamarády. V sobotu jsme si vyzkoušely, kterak nám to funguje před natřískaným sálem. Natřískaný sál- tak se říká velikánské místnosti, plné cizích lidí s fotoaparáty. A to je jiná! Ale my jsme se spousty upřených a zvědavých očí vůbec nezalekly a předvedly jsme v sále v Lipí na dospělácké akci MDŽ, jak dobře si básničky pamatujeme a jak je umíme hezky nahlas zarecitovat.

  A odpověď na časté dotazy, zda hlasitá připomínka Dominičky, že to paní učitelka popletla, byla natrénovaná: ne, nebyla, to jsme jen tak všímavé a máme vše pod kontrolou. I paní učitelky. Děkujeme, že nás lipští organizátoři pozvali a ještě nás odměnili.

 Naše školka dnes praskala ve švech. Né, že by byla plná dětí, ale rozmnožily se nám tu všelijaké podivné bytosti. Třídami se rozléhalo šustění načančaných rób, to, jak princezny tančily s vílami. Hasiči dávali pozor, aby draci nezaložili oheň. Piráti, kovbojové a kosmonauti soutěžili v pojídání dobrot. Indiánka pařila na elektrickou kytaru a rocker se zářivě usmíval. Podívaná to byla náramná.

 Neméně zajímavá podívaná byla na stoly, které nám maminky pomohly zaplnit. Vesele barevná bábovka vedle perníčkových traktorů a žraloků, masopustní koblihy, zeleninový a ovocný ježek…. Prostě dobroty výborné, a ještě k tomu krásné. Moc maminkám děkujeme. Dnešní maškarák jsme si moc užili.

 Mnozí z nás ani neví, že v naší školce již drahná léta bydlí i dva masopustní koníci- Lejdynka a Šemík. A dnes, protože plánovaný maškarák byl kvůli nemocným kamarádům odložen, byl ten správný den, koníky vyvětrat. Prošli se s námi po návsi, občas zařehtali a někdy měli snahu se i splašit. Ale vše dobře dopadlo, žádný koník nám neutekl. A teď už jen doufáme, že se příští týden sejdeme v plné síle, abychom si konečně užili maškarák. Možná nás na něm navštíví i naši koníci.

Už několik dní nás ve školce navštěvuje sova. Krásná, bílá, heboučká, plyšová. V pondělí k ní přibyl kamarád Denýsek. Ten už plyšový nebyl, byl opeřený krásně zbarveným jemným peřím a lítal po třídě. Denýska nám přivezl ukázat pan sokolník, který umí o sovách a dravcích moc krásně vyprávět.  Denýsek, tak jako všechny sovy pálené, má velikou hlavu, a proto si lidé myslí, jací to nejsou chytráci. Pan sokolník nám vysvětlil, že je to veliký omyl. Že v té veliké soví hlavě není ukrytý veliký mozek. Ten je prý malý, ale veliké jsou oči a uši. Naučit sovu poslouchat na slovo je náramně složitá práce. Tady není na místě nějaká drezůra, ale důležitý je vztah mezi lidským a zvířecím kamarádem. Denýsek nám na rozloučení zasyčel, on totiž nehouká, jak se říká, ale přátelsky syčí a šel se schovat do klidu auta.

 Vystřídala ho jednoletá Terezka, což je výr africký. I Terezka pana sokolníka krásně poslouchala. Prý je to tím, že jeho sokolnická rukavice je pro ni místem pohody a klidu. A taky bašty. Terezka nám předvedla, že slyší na jméno a přivolání má bezchybné.

 Výr velký je opravdu velký a jmenuje se Kuba. To je další kamarád v sokolníkově hejnu. Je mu už dvacet let, ale žádný stařeček to není, prý by se mohl dožít i padesáti let. Kuba váží 3 kg a pan sokolník s ním každý den musí dlouho trénovat. Udržet v natažené ruce 3 kg není jen tak, o tom se přesvědčily i paní učitelka s tetou. Kuba svého pána poslouchal i po velkém nakrmení. Tím nám ukázal, že to není jen o té baště, ale opravdu o kamarádství. Jeho příbuzní v přírodě se nejraději krmí ježky. To proto, že ježci děsně dupou a výr to až tam nahoru dobře slyší.

 ,,Jů, orla jsem si sliboval!“ nadšené výkřiky Mirečka přivítaly Bohouše, orla skalního. Majestátní dravec zbystřil pozornost nás všech. Jediný ze čtveřice opeřených kamarádů se nám neproletěl nad hlavami. Asi by mu byla třída malá. Orli loví, na rozdíl od sov, očima. Prý vidí až na čtyři kilometry. A nejvíc nás zaujalo, jak jsou chytří. Hlavičku mají mnohem menší než sovy, ale pálí jim to. V jižních zemích loví želvy. Že se špatně dostanou do krunýře? Orel vynese želvu do výšky, shodí ji dolu na skálu a je to. Může se nám to líbit, nebo ne, ale tak to prostě je, je to příroda. Bohoušek má na sobě jedno bílé pírko. To je prý rarita, která vznikla při zašití křídla po úraze.

 Po celou dobu vyprávění měl pan sokolník Bohouškovy zabijácké drápy a mohutný zobák pár centimetrů od obličeje. To chce velikou odvahu, říkáme. Ba ne, prý je tomu jinak, odvaha není zapotřebí. Pán a jeho dravec si musí absolutně důvěřovat, musí být dobří kamarádi a ti, jak víme, si nikdy neublíží. Dnes jsme byli svědky krásného přátelství mezi panem sokolníkem a jeho opeřenými přáteli.  

 ,,Medvěd!“ ,,Žirafa!“ ,,Slon!“ Takové odpovědi padaly na otázku, která zvířátka nám asi ze ZOO Hluboká přivezou ukázat. Tak to tedy neklaplo. Což nám bylo jasné hned, když paní Míša přinesla do třídy dvě plastové přepravky. Někteří možná ještě doufali, že se z modré ledničky vyvalí krokodýl, ale většině už bylo jasné, že zvířátka budou menší, nenáročnější. Je to tím, jak nám Míša vysvětlila, že v ZOO zvířata neochočují, ale nechávají jím co největší prostor pro přirozené chování. Asi bychom nechtěli, aby nám třídu demoloval neochočený slon.

První zvířátko, které se nám ukázalo, byla dvanáctiletá suchozemská želva Žofka. Hned se několik z nás hlásilo, že želvu mají doma a že o ní mnohé vědí. A opravdu na otázky paní Míši padaly správné odpovědi. Želva si pochutnává na listech pampelišky, jitrocelu a spoustě dalších. I jablíčka jí chutnají a ne, loupat se nemusí. Vždyť přeci v přírodě jí je také nikdo neoloupe.

 Na želvě je rozhodně nejzajímavější krunýř. Není ani z kamene, ani ze dřeva, dokonce ani z plastu. I když si to třeba někdo z nás myslí. Ne ne, je z rohoviny, což je něco takového, jako naše nehty, koňská kopyta, či kozí rohy. ,,Může si někdy Žofka, když je třeba unavená, krunýř sundat?“ ,,Může!“ byla naše nejčastější odpověď. ,,Nemůže, protože by se jí pak špatně nandával“ zněla další. Míša nám prozradila odpověď správnou. Nemůže, má krunýř přirostlý k páteři. Poté jsme si mohli Žofku pohladit. Prý můžeme, na rozdíl od jiných zvířátek, hladit želvu proti srsti. Asi to bude tím, že žádnou srst nemá. Pacičky a hlavu má hrubou a drsnou. Bude to tím, že se v přirozeném prostředí pohybuje na dravém slunci a krémem proti slunečnímu záření jí nikdo nenatírá.

 Druhé zvířátko bylo trochu neviditelné. Tedy pokud ho dáte na zelené větvičky. Strašilka, pakobylka růžkatá je hmyz a vypadá úplně jinak než moucha, či třeba komár. Prý jsou i strašilky, které vypadají jako lístky, nebo staré suché větvičky. Pakobylka je zvířátko zajímavé, ale co si budeme nalhávat, někteří z nás začali trošku zívat.

Což je rychle přešlo při otevření druhé přepravky. A je to tady! Kromě medvěda jsme se moc těšili na hada. A ono nám to vyšlo! Né že by se z bedýnky vyhrabal medvěd, ale velmi elegantně se okolo Míši ruky obtočil had. Né tak ledajaký had. Bylo nám ctí se seznámit s Mirečkem, krajtou královskou. Mireček, potomek afrických rodičů, se před třiadvaceti lety vylíhl z vajíčka už u nás. Mireček je starý pán, který během svého života navštívit spoustu školek a ví, co se sluší a patří. Pózuje na foto, prohlíží si nás, očuchává si nás rozeklaným jazykem a vůbec nesyčí. To znamená, že se necítí ohrožený, a je mu s námi fajn. V klídku se nechá pohladit, jen by se mu prý nelíbilo poplácávání po hlavičce. Dozvídáme se o hadech spoustu zajímavostí. Třeba, že baští jednou za měsíc. Mireček prý už svojí dávku myšek v lednu dostal, tak se těší na únor. A také, že má moc rád teplo, a že ho na procházku po zasněžené zahradě nemáme brát.

 Teta Míša nám řekla, že na rozdíl od Mirečka, je v ZOO spousta zvířátek, kterým zima nevadí, a že návštěva zahrady v zimě je moc zajímavá. Třeba klokani, hrající si ve sněhu vypadají fakt zajímavě. Takže hurá do ZOO. A jestli se tam nevypravíme, tak se za čas ZOO zase vypraví k nám. Už se těšíme a zvířátkům i Míše moc děkujeme.

Že ta zima nakonec přijde, i když chvíli vyhrávalo jaro, jsme přeci jen čekali. A proto jsme se minulý týden na zimu připravovali. Vyrobili jsme ptáčkům krmítka ze sádla a zrníček, která jsme rozvěsili po zahradě a v lese. Teď, když konečně napadl sníh, budou ptáčci určitě rádi, že jsme si na ně vzpomněli.