Fotogalerie

První den v září je pro školku dnem slavnostním. Všichni se na něj těšíme s velikou zvědavostí, co nám přichystá nového. Ani tentokrát nezklamal. Přichystal nám spoustu nových kamarádů. Někteří se ujali povinností, jako je třeba hraní se stavebnicemi a autíčky s nadhledem mazáka, a někteří přeci jen trošičku váhali, kterak to tady, mezi novými lidmi a věcmi zvládnou. A zvládli to všichni úplně skvěle. Kdyby se ve školce známkovalo jako ve škole, tak by dnes padala jednička za jedničkou. Za šikovnost při hraní, jídle, oblékání….. To vám povídám, letošní nová Sluníčka jsou móc šikovná a my vám za ně děkujeme. Se Sluníčky si pohrály Denča a Žanda, které už známe. U Kočiček proběhlo seznámení nejen s novým spolužákem, ale i s paní učitelkou Jančou, která se bude s Luckou radovat z Kočiček a kterou mezi námi vítáme. U Kočiček bylo novinek trochu víc. Například si samy mažou pomazánky na rohlíky. A co si budeme povídat, takový rohlík, který si sám namažu, chutná daleko víc než ten od paní kuchařky. I tuhle novinku lze oznámkovat jedničkou. Dnešní den byl moc vydařený a už se těšíme na další zážitky.

  Červen je měsícem jahod, otevřených bazénů, sandálek, opálených ramen a loučení. Kdosi se loučí s velkou školou, kdosi zase se školkou a všichni se loučí se školním rokem. I v naší školce už loučení proběhlo. A bylo, jak se na loučení patří, slavnostní a veliké. Hlavní role se samozřejmě zhostili ošerpovaní předškoláci, kteří kromě prokázání svých znalostí a převzetí knížek na památku dostali ještě poslední úkol. Předat svá místa, která v šatně opouštějí, novým dětem- svým následovníkům. Ne, nevedli je do šatny, ale předali jim malované kamínky se svojí, teď už vlastně bývalou, značkou.      

 Kromě předškoláků nám své dovednosti ukázaly i ostatní děti z Kočiček i Sluníček.

 Pak přišla na řadu slavnostní tabule, ze které si mnozí ochutnali jednohubky s pomazánkami, které nám paní kuchařka připravuje i v nesváteční dny. Kromě jednohubek mizely před očima i řízky a spousta dobrot, které nám přinesly maminky a babičky. Moc za ně děkujeme. A děkujeme všem, kteří jste přišli a našim předškolákům připravili slavnostní atmosféru. Ještě patří poděkování Čembovi, který se ujal diskotéky a fotoaparátu.

 ,,A kde tam bude ten tábor?“ ptal se Jiřík  při jízdě autobusem. ,,Jaký tábor?“ ,, No přeci ten, jak tam budeme bydlet a spát.“ Tak to neklaplo.

 Autobus nás odvezl do Vodňan, vyplivl na parkovišti a počkal na náš návrat. Trošku se načekal, protože než prolezete obří hřiště plné různých dřevěných prolejzaček, houpaček, skákaček a kdoví čeho všeho ještě, tak to přeci jen trvá. A tady je to hřiště dokonce na cestě do kopce z kopce. A do kopce bylo fakt DO KOPCE! To věřte.

 Mezi hravým dováděním jsme ještě nacházely houby. Ony se nedaly přehlédnout, ale ani vytrhnout, dát do košíku a pak na pánvičku. To dospělačky nejvíc mrzelo u ryzce syrovinky. Chtěly jsme je trochu potěšit, tak jsme je skandováním donutily také absolvovat herní prvky. Bez smíchu se to opravdu neobešlo. A smála se s námi i úplně cizí maminka s malým chlapečkem.

 ,,Teto koukej, jak nejsem hladová“ povídala Eliška. Hladový rozhodně nebyl vůbec nikdo, protože se batůžky plné dobrot otevíraly průběžně celou cestu. A byly v nich poklady. Kromě toustů, rohlíků také palačinky, borůvky a všemožné další pochutiny. A že teta Zuzka měla obavy, abychom nestrádaly na výletě hlady, tak ještě napekla spoustu řízků. Ne, nezbyly.

 Někde mezi hravou paletou barev a vodnickými džbánky s vývojem žáby začalo pršet a bouřit. No, pršet se říct nedá. Vzaly jsme si pláštěnky, ale kdybychom kličkovaly mezi kapkami, tak byly úplně zbytečné. Přesto jsme poslední stanoviště už jen tak prolétly a uháněly k autobusu.

 Po pár ujetých metrech se na autobus vylilo nebe. Měly jsme veliké štěstí, že se nevylilo dřív. Teď už můžeme jen v klidu podřimovat a těšit se na další výlet. 

V pátek se u nás slavilo. Ž to bylo pozdě? Že měly děti svátek už ve čtvrtek? To nám vůbec nevadilo a užily jsme si spoustu veselí, her a dobrot, které nám připravily maminky a za které moc děkujeme. 

Dobrý den, dostal jsem veliký úkol.  Jsem skřítek, jmenuji se Těšík a bydlím v Těšově, v tom Dolejším, co je penzion Lípa. Prý vám mám podat zprávu, co se dnes u nás událo. Prý na to děti nemají čas. Bodejď by měly, když mi v noci trajdaly kolem pelíšku. Hrozně mě rušily, ale zas mi vyhnaly blechy z kožichu. Teď je nemůžu najít, ty blechy. Koukněte se dětem do srsti, jestli mi je náhodou neodvezly.

 Jak jsem tak ráno nakukoval do oken, tak jsem viděl, že se tý vaší drobotině ale vůbec nechce z postýlek. Dospělačky je musely budit, protože můj pan domácí už měl připravenou snídani. To si ty pupky zase napraly. Po ranních hodech si zapakovaly svých pár švestek a zamávaly pokojíkům.

 A pak přišla chvíle, na kterou jsem se moc těšil. Já jsem se totiž, přes dlouhou zimu, zapomněl těšit. Ale vaše robátka mě z těch chmur dostala. Děti si pro mne nacvičily pohádky, které mám tůze rád. Hlavně ty o těch pěkných panenkách, jako je Karkulka, Popelka a Sněhurka. A ony se ty dámy fakt dostavily. Ty vám byly tak krásné. Do Sněhurky jsem se dokonce zamiloval a začal jsem se, přes svojí zelenou barvu, červenat. Jen kvůli mně je vaše děti sehnaly. Cítil jsme se jako král, i když vypadám trochu jako skřet. No řekněte, komu se poštěstí, aby se mu hrály hned tři pohádky najednou.   

 Já vám měl takovou radost, jak byla ta představení pěkná, že jsem úplně pomotal klíče k truhle s odměnou pro děti. Ale ony jsou to děti šikovné a krásně se s tím zašmodrcháním popasovaly. Povím vám, ony jsou ty vaše děti opravdu moc šikovné a bezvadné. To jsem poznal z toho, že mi tak moc chtěly pomoct. A taky jsem tak trochu špízoval dospělačky, když si o dětech povídaly. Prý jim celé tři dny dělaly jen radost a spoustu legrace. A legrace, ta je pro život lidský i skřítčí moc důležitá.

 Po rozloučení mi to nedalo a zas jsem načuhoval oknem do jídelny. Víte, že klidně zbaští dva řízky a ještě si jdou přidat? Trochu jsem se bál, že paní kuchařce dojde maso a začne mne hledat. Tak jsem raději utekl.

 Zpovzdálí jsem koukal, jak ty moje nové kamarády schlamstla nějaká veliká kovová věc a někam s nimi mizí. Přišlo mi to líto, ale hned jsem si vzpomněl, že mě zas naučili těšení, a že jsem slyšel, jak se s mým panem domácím dospělačky domlouvají, že za mnou zase přijedou. Bodejď by né, u nás je ták krásně. A s vašimi dětmi ještě líp. Děkuji vám za ně.

,,Sluníčko se probudilo, na oblohu vyskočilo, umylo se v ranní rose….“ My si v ranní rose umyly nohy. No, vlastně jen paní učitelka, my ostatní jen gumovky. Po rozcvičce na zdravém vzduchu, za zpěvu ptáčků, nastal kolotoč příprav na den. To máte – vyčistit zuby, umýt se, učesat se, namazat se, obléknout se, připravit si batůžek s pitím….  a šup na snídani. Každý si nabral co chtěl a každý si pochutnal.

 Jakmile nás dospělačky nastříkaly ,,lerepentem“, tak dorazila Červená Karkulka a mohly jsme vyrazit na lov dalších rekvizit do pohádek. Karkulka nás vedla krásnou cestou přes malebný Hořejší Těšov a na místě s úchvatným výhledem do dálky jsme opět plnily úkoly. Nejprve úkoly, které nám přikázaly rybičky. Nejzajímavější úkolovou rybičku si vytáhl Matýsek, který si jediný nesundal ze zad batůžek. ,,Prolez celé skupině pod nohama“- docela legranda. Taky nás trochu rozesmála odpověď na otázku, jakouže známe jedovatou rostlinu na „P“ : ,,Péťa“. Kromě úkolů jsme si vychytaly i rekvizity do pohádek a mohly jsme si dát pauzu na svačinku, kterou nám skvěle připravil pan domácí.

 V dalších úkolech jsme týmově přenášely pavouka a prolézaly pavučinou. Už máme rekvizit do pohádek dost a vůbec nevadí, že někdo říká Popelčiným oříškům ,,tři papriky pro Popelku“. 

 Do oběda ještě trochu času zbývá a ten využijeme k montování skřítků a výrobě triček. I tak si stihneme pohrát na hřišti.

 A pak to přišlo, oběd. Oběd s velkým ,,O“. Lahodné lívance sypané šumavskými borůvkami a přelité smetanou. Většina z nás tu chce bydlet. Teď si na chviličku zalezeme do měkoučkých postýlek a můžeme se pomalu těšit na odpoledne.

 A odpoledne se zase vydařilo. Tentokrát jsme pomohly Sněhurce, kterou nechali její trpaslíci na holičkách a týmovou prací jsme vybojovaly zbývající rekvizity. Teď je třeba nacvičit pohádky, ale dnes už jsme přepohádkovaní a jdeme raději hrát fotbal. Občas je oslabeno některé z družstev, neboť se někteří fotbalisti musí změnit v montéry a domontovat skřítky.

 Z kuchyně se celé odpoledne line vůně pečeného masa a teď jsme zjistily, že se pro nás vařila svíčková s knedlíkem. No nemáme my se tu skvěle?

 Slíbené pokračování fotbalu odkládáme a jdeme vychodit knedlíky na procházku. Opět se opakují fantastické výhledy do krajiny. ( Tady si dovoluji vstoupit s dospěláckým postřehem- I nás, dospělačky, připravené hry baví, ale až budu na tuhle akci vzpomínat, asi se mi vybaví právě tenhle okamžik bez připravené zábavy. Děti byly neuvěřitelně pohodové, veselé a upovídané. Výbuchy smíchu se ozývaly v podstatě nepřetržitě. Padala hláška za hláškou a atmosféra byla úžasná. Jen tak mimochodem: až odtud budeme odjíždět, nebude tu žádná Šumava- děti celou Šumavu otrhají. A víte, že se připravují na založení rockové kapely? Už mají název. Rozhodují se mezi ,,Tornádo v bouři“ a ,,Stromobití“. Obsazení už mají rozhodnuté a hlasy vypracované. To můžeme dosvědčit.)

 Teď ještě trocha slíbeného fotbalu a sluníčko zachází za kopec. Tak i my se jdeme uklidit………

 Když už jsme byly téměř v postýlkách, tak přišla paní učitelka s informací, že venku je něco nějak jinak a divně, a že bychom to měly propátrat. Budeme k tomu potřebovat baterky, které jsme měly na seznamu a pořád jsme se dotazovaly proč (Tu samou otázku často pokládáme i co se týká plavek. Ještě jsme na ní nedostaly odpověď.). Na chodbě už je tma. V některých z nás se trošičku tetelila dušička, ale nabídku, zůstat raději v postelích, nepřijal nikdo. Na chodbě jsme se nepřerazily, ač baterky osvětlovaly hlavně zdi a strop, jen sem tam olízly schodiště pod nohama.

 Před vchodem byly na schodech rozsvíceny svíčky a další světýlka svítila po zahradě. Opatrně jsme se po nich vydaly. Ještěže jsme šly potichu, protože na samém konci světélkové cesty byl v pelíšku uveleben skřítek Těšík a spokojeně pochrupoval. Po špičkách jsme se na něj podívaly a pomaloučku, aby ani klacík nepraskl a Těšíka nevzbudil, jsme odešly do penzionu a na kutě. Tak dneska asi usneme dřív, než se na kutě svalíme.  

 A je to tady! Dlouhou cestu autobusem jsme přežily bez problémů a pan řidič z nás měl radost, i když zpívání jedné písničky kolem dokola ho asi moc nebavilo. A víte, že dostat se sem do hor autobusem není zas až tak jednoduché? V jedné křižovatce si musel dokonce pomoci zpátečkou. Nakonec nás autobus vyplivl na návsi malé vesničky, kde žije asi jen jedna paní s pejskem. Hned jsme se s ní seznámily.

 Na velikém kopci stojí stará, ale krásně opravená budova. Prý tu bývala škola. A teď nás moc překvapil Péťa. Říkal, že do této školy chodil jeho děda, který v Těšově jako kluk bydlel. To jsou ale náhody, co?

Rozprskly jsme se do pokojů a už se nám v jídelně chystalo jídlo. Na uvítanou kuře na paprice. Paní kuchařka stihla hned při prvním jídle zjistit, že si na nás bude muset pořídit větší hrnce.

 Polední klid většina z nás opravdu potřebovala. Dopoledne bylo docela únavné. A vypadá to, že odpoledne bude ještě únavnější. V jídelně na nás čekal skřítek Těšík, který se už nějak neumí z ničeho těšit a nejvíce by ho potěšilo, kdybychom mu zahrály pohádky. Jako zázrakem jsme našly truhlu k níž pasovaly Těšíkovo klíče a v ní oblečení pro Popelku, Karkulku a Sněhurku. No to je náhoda! Zrovna tyhle pohádky má Těšík nejraději. Slíbily jsme mu, že ho pohádkami potěšíme a on nás ujistil, že jistě získáme nějakým způsobem víc rekvizit.

 A měl pravdu. Hned po svačince se přihnala Popelka a stěžovala si, že jí uletěly včely….. vlastně né včely, ale holoubci, a že sama nedokáže přebrat hrách s čočkou. Tak jsme jí pomohly. A dokonce jsme jí vysochaly náhradní holoubky z hlíny.

 Ještě jsme si pomalovaly dřevěné skřítky, které jsme dostaly od Těšíka („ty jsme dostaly od skřítka Radostíka“) a těšíme se, že si je zítra sešroubujeme. Nezapomněly jsme pořádně prokoumat zahradu a věřte, že je tak velká, že nám to zabralo dost času a sil.

 K večeři nás potěšily těstoviny a my potěšily paní kuchařku s žádostmi o přídavky. Jídlo nás tu moc baví. Přistane nám před nosem a prázdný talíř sám zmizí. Tedy sám ne, ale někdo ho za nás odnese. My si jen sedíme a baštíme.

 Lítání už bylo dneska až až, chtělo by to nějakou poklidnou procházku. Víte, že když jsme ubytovaní na horách, třeba na Šumavě, tak vedou vycházky úplně vždycky do kopce? Jeden takový nás vyvedl za ves a tam se před námi objevil nádherný výhled. ,,Támhle je Kašperk“ povídala teta. „Kašperk! Ten já znám, to je hrad, tam jsem byl a bylo to tam moc pěkné, měl jsem párek v rohlíku“ ozvalo se mezi námi. ,,A támhle je Svatobor“ povídala teta Lucka, a ještě dodala, že bychom tam mohly jít. Pěšky, rovnou za nosem. Tak to se po ní nevěřícně podívaly i ostatní dospělačky.  

 Dnešní den jsme si užily a teď už pochrupujeme v postýlkách. Možná se nám bude zdát o Popelce.

 Víte, že bývávaly doby, kdy neexistovala elektřina? Nebývaly ve zdech žádné zásuvky, do kterých se strčí šnůra a všemožné přístroje začnou uklízet, vařit, bavit nás. Nebývaly vysavače, žehličky, a dokonce ani televize a mobily! Neuvěřitelné!

 Tento týden jsme si o té dávné době povídaly. A v povídání jsme zašly ještě dál, až do pravěku. Zjistily jsme, že pravěký člověk získal první oheň od blesku a pak se ho naučil vykřesat kamenem. Oheň byl důležitý, pračlověka zahřál a ještě si na něm mohl opéct maso. To si tedy ještě předtím musel ulovit. Ony totiž nebývaly ani žádné supermarkety. Ani nemohly, nefungovaly by v nich kasy, mrazáky a taky by se v nich nesvítilo. A neexistovaly mobily. No jo, a jak si tedy lidé v pravěku předávali zprávy? I to už víme. Místo mobilů měli stěny jeskyň, na které psali obrázkové zprávy. Také jsme se je naučily psát a číst a byla u toho pořádná legrace.

 Novodobí lidé, kteří nám do školky posílají po kabelech elektřinu, aby mohla paní kuchařka vařit, asi zjistili, o čem si tento týden povídáme a ukázali nám, jak to bez elektrických přístrojů funguje. Prostě nám ji na dva dny vypli. No, nefunguje. Na prosbu, aby paní učitelka vytiskla obrázek, se jen usmála a řekla, že to nejde. Prosba o teplou vodu vyšla na stejně. Prostě jsme se myly ve studené. Brr. A nejhůř bylo v kuchyni. Ať točila teta kuchařka Zuzka knoflíky sem tam, plotna pořád zůstávala studená.  Ale že je teta kuchařka Zuzka koumák, tak v úterý sehnala dřevo, roztopila v kotlíku a ohřála nám párky. Párky v rohlíku. Tak to byl skvělý oběd! A sotva jsme dojedly párky a dopatlaly kečup po tričkách, tak se přihnala bouřka. Asi chtěla tetě kuchařce pomoci s ohněm. Teď bylo na čase rychle doběhnout do jeskyně……. vlastně do školky.  

 Druhý den bezproudí byl pátek a teta kuchařka si vzala dovolenou. Že prý co ve školce, když jí plotna neposlouchá. Ale na holičkách nás nenechala. Zavolala mobilem do pravěku….jé, to přeci nejde……, tak asi použila obrázkové písmo a objednala nám pravěkou kuchařku. A ta nám uvařila na ohni guláš z mamuta. Moc jsme tomu nevěřily, ale ukázala nám velikou kost, ta musela být z mamuta. Takhle dobrý guláš jsme ještě nikdy nejedly, a chutnal o to víc, že jsme ho jedly z ešusů pod modrým nebem. Shodly jsme se, že bezproudí je vlastně velká zábava, jen dospělačky namítaly, že by nás ta sranda brzy přešla.

 ,,Dobrý den, já mám kraťasy, už je totiž počasí na kraťasy, víte?“ otázal se Kubík dvojice mladých lidí sedících na nábřeží v Budějovicích. Asi nevěděli, neodpověděli. Kubík měl pravdu. Na náš dnešní výlet do planetária se opravdu udělalo kraťasové  počasí.                                                                                                               V planetáriu se Sluníčka usadila v sále na oranžových pohodlných sedačkách a přivítala je příjemná paní, která se hned zkraje zeptala, zda někdo ví, kde se nacházíme. ,,V planáriu, v planaru, v…….. “.                                             Paní nás opravila, že v planetáriu, a mohl začít program.  Sledovaly jsme pohádky s Křemílkem a Vochomůrkou, s Bobem a Bobkem, s Makovou panenkou a s krtečkem. Mezi pohádkami, ve kterých mluvilo Sluníčko i Měsíc, kde se podařilo krtečkovi pověsit hvězdu na oblohu, a kde se Bob s Bobkem proháněli jen tak po Měsíci se nás paní ptala, jestli to vše je vůbec možné. Ne ne, my už víme, že není. Že sice na obrázkách malujeme Sluníčku pusu a oči, ale že je to vlastně hrózně horká hvězda, která naší Zemi dává teplo a světlo. ,,A elektřinu“ doplnil Jiřík.

 ,,Byl už někdo na Měsíci?“ na tento dotaz se pár rukou zvedlo a paní učitelky přemýšlí, jestli pro tak velké cestovatele nejsou naše výlety trošku nudné. Paní vyprávěčka vysvětlila, jak to s návštěvou Měsíce vlastně je. Tady zazářil Beník, protože zná slova jako ,,kosmonaut“ a „skafandr“, a dokonce ví, proč má kosmonaut skafandr na sobě. Navíc jsme se dozvěděly, že je na Měsíci horko jako v troubě při pečení bábovky, ale i ukrutná zima, jakou nedokáže vyrobit žádný mrazák. A mají tam černé nebe. Tak to naše modré se nám líbí víc.

 Také víme, že hvězdy nejsou žádné malé tečky, ale naopak velikánské, jen jsou tak moc daleko, že jako tečky vypadají.

 Během vyprávění se nás občas pokusila některá ze sedaček pokousat a shodit na zem, ale žádné se to nepovedlo, tak jsme mohly vyrazit ven na to teploučké sluníčko.

 Kočičky se nedívaly na pohádky, ale do opravdického vesmíru, o kterém se dozvěděly spoustu novinek.

 Všichni jsme se sešli venku, abychom provětrali batůžky s dobrotami a Kočičky si ještě stihly rychle doběhnout na zmrzlinu. Sluníčka o zmrzku nepřijdou, ale teď už by jí nestihla. Protože nám jede autobus, a ten, jak víme, nečeká. Zato nás ve školce čeká oběd a postýlky. A do těch už se všichni těšíme.