Více fotografií z akcí najdete na RAJCE.NET
Přístupové heslo a kód se dozvíte ve školce.
Abychom mohly přivítat jaro, musely jsme se nejprve zbavit zimy. A to se nám dnes podařilo. Moranu, která zimu představovala, jsme vyrobily moc krásnou, až nám bylo líto jí utopit. Ale nedalo se nic dělat, jaro už je za humny a zima mu musí uvolnit místo. Po splnění jarní povinnosti jsme se ještě pořádně prošly a pozorovaly, jak se má jaro k světu. A teď už se těšíme, až schováme zimní bundy do skříní.
Dneska se nám najednou roztáhly pusinky samy od sebe do úsměvu. To se pusinkám stává, když vidíme něco milého, co nás potěší. Bylo to tím, že mezi nás přišla tříletá Bára. Taky se na nás usmívala a její panička nám řekla, že je Bára bretaňský ohař, že je ve všem velmi šikovná a nejšikovnější je v disciplíně, která se nazývá canisterapie. To je těžké slovo, ale my už víme, že CANIS znamená pes a TERAPIE léčba. Bára je tedy léčící pes. ,,A jak to dítě uklidní?“ položil Jirka skvělou otázku. Báry panička mu odpověděla, že léčící pejskové jsou naprosto klidní a pohodoví. Svým klidem a dobrou náladou naladí do dobré nálady kdejakého mrzouta. Dokonce dokážou v klidu ležet vedle nemocného člověka a ten čerpá z jejich teplých tělíček sílu a klid. A probíráním jemné srsti si staří lidé trénují pochroumané prstíky.
Chvíli jsme si povídaly o tom, které disciplíny nebo povolání mohou pejsci dělat. A že jich je. Pejsci mohou být třeba záchranáři. Dokáží pomoci lidem, kteří nevidí. Dokonce prý dokáží lidem pomoci v navlékání ponožek. Dalším psím povoláním je myslivost. V té je Bára taky skvělá, protože je pes lovecký. Prý výborně vystavuje. Cože? Vystavuje obrazy? Ne né. Když lovecký pes vystavuje, tak ztuhne nad nalezeným úlovkem. Strnule stojí a nesmí se ani hnout.
Psi jsou velcí sportovci, cvičení je baví. Třeba agility – to skáčou přes překážky skoro jako dostihoví koně. A my víme, že má paní učitelka Lucka na koloběžce tykadlo. Jak to souvisí s pejsky? Do koloběžky se dá totiž zapřáhnout tažný pes. A psa paní učitelky tahání baví. Psi jsou dobří hledači, je to tím, že mají citlivý čich. Nevyhrabávají jenom kosti, ale dokážou pod zemí nalézt lanýže, což jsou houby.
Při tom všem povídání jsme si Báru hladily a vyzkoušely, jak jí baví česání.
,,Můj pejsek umí skákat na gauč“ odpověděl Šíma na otázku, jak máme naše domácí pejsky vycvičené. Prý k tomu ani žádný povel nepotřebuje. Bára nám předvedla jak ovládá povely SEDNI, LEHNI, ZŮSTAŇ….a povel na gauč prý také umí a má ho nejraději.
Poté nás čekala zkouška, zda se dokážeme přivítat s úplně cizím pejskem třeba někde v parku. Nikdo, vůbec nikdo z nás tuto zkoušku nesložil! Všichni jsme se k pejskovi vrhly a začaly ho hladit. Až paní učitelka zkouškou prošla. Nejprve pozdravila paničku, zeptala se jí, zda by si mohla jejího krásného pejska pohladit, poté nabídla pejskovi ruku k očuchání a až po tom všem pejska pohladila. Tak takhle se to má dělat. Teď už to víme. A také, že si k pejskům nemáme sedat na bobek, nesahat na něj zezadu a už vůbec mu neukazovat zuby, aby nám nechtěl on ukázat svoje. A když už by se tak stalo a šel na nás pejsek s vyceněnými zuby, je nejlepší zaujmout pozici želvy. Pěkně se zabalit na zem do klubíčka a rukama si chránit vzadu krk. Věříme, že na svých toulkách potkáme jen dobře naložené pejsky a tuhle radu nebudeme nikdy potřebovat.
Velikou legrací pro nás bylo, když jsme si lehly na zem a Bára na našich zadečkách a zádíčkách hledala dobrůtky. Nejvíc se jí líbila Tamarky načechraná sukýnka.
Paní Drmotová, moc hodná Bářina panička nám poděkovala, že jsme Báru nakrmily, učesaly a pomazlily a my děkujeme jí, že tak krásně o pejscích vyprávěla a Báru nám půjčila. Už věříme, že má Bára schopnost léčit lidi.
A né, psi se nevyvinuli ze slona, jak říkal Mireček, ale z vlka, což správně opravil Matyáš.
Tento týden byl ve třídě Kočiček zaměřen na různá povolání. A byl to týden opravdu akční. Ve středu nás do vodnického řemesla přijeli zasvětit Rybníkáři, to snad kdyby se někdo z nás chtěl v budoucnu vydat touto cestou (o zaučování do vodnického řemesla je samostatný příspěvek). Shodly jsme se, že vodníkem nechce být nikdo z nás. Tak musíme vyzkoušet i další řemesla. Ve čtvrtek nás navštívil Majdin dědeček, pan myslivec. Na tohle povolání už by se mezi námi nějací adepti našli. Pan myslivec nám přivezl ukázat spoustu věcí. Víte třeba, jak hebký kožíšek má liška? My už jo. Taky jsme zjistily, čím rozpáral Míšovu pejskovi kožíšek divoký čuník. Přece páráky, které si brousí o klektáky. To jsou teda zubiska. Paní učitelka říkala, že je ráda, že když se chlubíme vypadnutými zoubky, jsou to jen malinkaté perličky. Jelení parohy jsou tak těžké, že bychom je na hlavě nosit nechtěly. Ty srnečkovy už by byly snesitelnější. Zjistily jsme, že daněk vůbec nemá zelené zuby, i když baští trávu a nahlédly jsme i pod pokličku lékařského a veterinárního povolání. Přesně víme, kde je v lebce schovaný mozek a kudy z něj vede mícha. O tom jsme si povídaly na začátku týdne, ale vidět to na opravdové lebce, ne jenom na obrázku, to je jiná. Dalekohledem jsme viděly všechno blíž. Někdo dokonce „mnohem blíž“. Vyzkoušely jsme i dalekohled na pušce, ale nestřílely jsme. Ono totiž není jen tak tu pušku unést. A už vůbec nemá nikdo z nás za sebou povinné zkoušky, že střílet může. Pan myslivec nám všechno krásně vysvětlil a na naše všetečné dotazy moc rád odpovídal. Ukázal nám auto, kterým jezdí do lesa, ukázal nám fotky svého pejska, a nejkrásnější bylo video, jak se vyvádějí koloušci z vysoké trávy, aby jim velké stroje neublížily. Ale protože pořád někteří z nás nejsou rozhodnuti, co že je v dospělosti bude živit, pátraly jsme ještě v pátek. To jsme navštívily truhlárnu Páťova dědečka. Celým procesem nás provedl Páťův tatínek. Ukázal nám les v dálce, odtud pochází materiál, se kterým truhláři pracují. Je krásně voňavý a houby to nejsou. Bylo nám hned jasné, že jde o dřevo, protože tady je dřevo všude, kam se podíváte. Venku i vevnitř. Stromy se řežou na pásové pile. Ta se nám líbila moc a prosily jsme i o spuštění. To sice neklaplo, ale možná je to dobře. Protože stačila vrtačka, která umí vyvrtat hned několik děr v řadě, abychom si kvůli rámusu zacpávaly uši. To by asi pila dělala rachot daleko větší. Viděly jsme spoustu strojů a přístrojů, hromady dřeva v různých stádiích zpracování, i nějaké finální výrobky. A protože jsme děti zdatné a šikovné, pár finálních výrobků jsme si samy vyrobily. A věděli jste, že se dá zpracovávat ze dřeva opravdu všechno? My ne, tak jsme hodně překvapeně koukaly, jak se z lisu každou chvilku vykutálí takový prapodivný puk. Odpadky ze dřeva, kterým se říká piliny, se tady slisují právě do tvaru puku, a těmito puky se pak topí. Byl to krásný týden. Ale poznaly jsme tolik druhů zaměstnání, že je teď snad ještě těžší si vybrat, čím jednou budeme.
,,Kdo chybí, ať zvedne ruku!“ povídal vodnický pan učitel, který nás dnes přijel vyučit vodnickému řemeslu. Dušičková s Puškvoreckým ruku nezdvihli, ač chyběli a dostavili se do vyučování později. Hned je pan učitel vyvolal k tabuli. Zrovna jsme probírali přírodovodovědu, na tabuli byly obrázky vodních živočichů. Ukazovátko pana učitele poklepávalo na vážku a nepozorná Dušičková tvrdila, že jde o dvojplošník. Buď je popletená, nebo se moc neučí. Další obrázek vyvolal ještě větší diskuzi. Někdo z nás zavolal, že je to ,,lak“. Nebyl. Nebyl to ani mrak, drak, byl to rak. ,,Víte o rakovi nějakou zajímavost?“ ptal se pan učitel. Dušičková s Puškvoreckým nevěděli, tak jim napověděla Bibinka: ,,Rak klepe.“ ,,Ano, má klepeta, a ještě chodí pozpátku.“ Dále jsme se dozvěděli zajímavost o skokanovi štíhlém. Ten se prý pozná podle toho, že nezdvihne patu nad čumák. Tohle zelený pan učitel předvedl na našem Patrikovi a už to všichni chápeme.
Zvonek přerušil vyučovací hodinu, jak už to tak ve školách bývá, a přišel čas na vodnickou svačinku a zavlažování. Zavlažování je nutné, aby vodnické děti neusychaly. Dalším předmětem je výuka cizích jazyků. Nejprve procvičíme ten náš, český vodnický. Poté se vrhneme na cizí. Dušičková s Puškvoreckým to zas nepochopili a pan učitel se na ně musí zlobit. Cizí jazyky neprocvičujeme na spolužácích, ale na písničce ,,Holka modrooká nesedávej u potoka….“ a krásně nám to šlo. Umíme maďarštinu, finštinu, angličtinu. No jen nás klidně vyzkoušejte.
A zase zvonek a zavlažování. Dušičková s Puškvoreckým se zavlažují létající houbou a my se rádi přidáme. Jen co se vřítí do třídy pan učitel s bandurskou a s píšťalkou, děláme jakože nic a zas to odnesou ti dva zelení nezvedníci.
Hlavním vodnickým předmětem je topení. Né dřevem a uhlím, ale topení dušiček. V tomto vyniká Dušičková a ráda nám svůj oblíbený obor předvede. Role figuranta připadne Mirečkovi a ten v ní přímo září. (Vlastně je v hlavní roli celé představení, povídal jeden z vodníků.)
Hodinu zpěvu zase kazili Dušičková s Puškvoreckým. ,,Kdo chce jedničku, bude zpívat se mnou!“ oznamuje pan učitel a asi moc jedniček nerozdá. To je ale hatlamatilka, když se zpívá několik písniček najednou.
Vyučování končí zpěvem a vodníci se loučí a odjíždí. Kudy? Vodovodním potrubím? Nevíme, neviděli jsme je nastupovat do umyvadel. Ale víme, že to bylo ,,luxusní představení“ jak povídal Míša.
,,Jé, támhle je strašidlo“ halasí dětský hlásek a druhý mu odpovídá: ,,To není strašidlo, to je teta Zuzka.“ Z toho nevyplývá, že by teta kuchařka byla strašidlo, ale že už i naši školku navštívilo masopustní veselí. A s ním zástupy prapodivných bytostí. Princezny Elsa s Annou dorazily v hojném počtu, sem tam si zatančily třeba s liškou, či s policajtem. Krtek, dráčci a dinosauři dováděli s příšerkami všeho druhu. Červená karkulka nezapomněla přinést lahvinku v košíčku a spoustu bábovek. Kočička si přinesla plný talířek myšek, asi se obávala, aby měla na našem veselí co chroupat. Zbytečně. Ke chroupání nám toho maminky připravily víc než dost a my jim za to velice děkujeme. Mezi chroupáním se ozývaly zvuky frkaček, smích a masopustní hlahol. Na to vše dohlíželi baletka s beruškou, horolezcem a paní uklízečkou, takže bylo vše pod naprostou kontrolou. Celý den jsme si krásně užili. Jó, a teta Zuzka nebyla strašidlo, ale pokusil se jí unést ufoun. Ještěže se mu to nepovedlo a teta nám mohla uvařit oběd.
Dnes k nám mělo přijet divadlo a zahrát pohádku. Divadlo přijelo, ale místo zámku, hlubokého lesa, čarodějnické chaloupky, či dalších rekvizit, ve kterých se pohádky běžně odehrávají, přivezlo úplně obyčejný pokoj. A místo princezen, rytířů, loupežníků……. se nám představila úplně normální rodina s maminkou, tatínkem, rozjíveným klukem Jiříkem a stydlivou holčičkou Šárinkou. Tak to asi pohádka nebude. Přeci jen jsme dávaly pozor, abychom zjistily, co se z toho vyklube. A to jsme dobře udělaly. Když maminka s tatínkem odešli na nákupy, tak se v úplně obyčejném pokoji začaly dít věci.
Jiřík s Šárinkou si rozehráli pohádku. Provětrali mamince skříně a z obyčejného červeného hadru se jako zázrakem stal rytířský plášť pro Jiříka. Stará záclona se jako kouzlem proměnila v princeznovské šaty pro Šárinku. To se tak někdy stává, že se z obyčejných věcí stávají věci neobyčejné.
Rytíř Jiřík by rád hrdinně zachránil princeznu Šárinku, jen nebylo před kým jí zachránit. Dětem chyběl zlý černokněžník. Bystře do hry zapojily dědečka, který se do děje záhy skvěle vžil. Drsným hlasem zaburácel: ,,Dám ti, rytíři, těžký úkol. Musíš uhlídat princeznu, aby se ti neztratila! Jestli se ti to nepovede, budeš mi drbat záda!“ a usnul hlasitým spánkem. Rytíř hlídal, ale neuhlídal. Jak se z princezny stala bačkůrka se ani neptejte. I v obyčejných pokojích se dějí neobyčejné věci. Teď je třeba vyřešit, jak Jiřík dostane bačkůrku – Šárinku z vysoké skříně. Tu přichvátal na pomoc Dlouhý a povídá: ,,vlez mi na záda“. Jiřík neváhá, leze na upovídané štafle a bačkorku z almary sundává. Štafle jménem Dlouhý si mohou jít odpočinout. Ale co s bačkorkou, že? Někdo Jiříkovi napověděl, že zakletá princezna se má políbit. No ale boty a bačkůrky se nelíbají, je to hnus povídá kdosi. Tak se raději pustíme do záchrany my. ,,Čáry máry černý les, ať se kouzla dějou dnes“ zpíváme a ejhle, Šárinka vykoukla za almarou a oddechla si: ,,Uf, už jsem se bála, že budu bačkorou nadosmrti“.
Děda se s hlomozem probouzí a v roli černokněžníka zase hudruje a burácí, že na podruhé se rytíři princeznu uhlídat nepodaří, a opět se propadá do spánku. Jiřík hlídá, hlídá, ale zradí ho nevysmrkaný nos. ,,Kdo si utře nudli do rukávu je prasátko“ říká Šárinka a Jiřík, který nechce být prasátko, si jde pro kapesník. A je to tu. Neuhlídal. Šárinka zmizela a místo ní tu zbyla jen veliká kopice ponožek. Jedna z nich je Šárinka. No ale která?! Tady je ten správný čas pro dalšího hrdinu hry. Široký se jmenuje a polyká jednu ponožku za druhou. Občas mu tedy nějaká ulétne mezi nás. Předpověď pro dnešek prý zněla: ,,pozor, budou padat fusekle“. Nakonec přeci jen kýbl jménem Široký Šárinku vytřídí a my ji zase kouzelnou písničkou odkouzlíme.
A vše se opakuje - probuzený děda černokněžník, další hlídání. Jiřík se před hlídáním zapomněl dojít vyčůrat, ptá se nás, co má dělat. ,,Jít se vyčůrat“ křičíme a jeden hlásek dodává: ,,a spláchnout“. Jestli spláchl nevíme, ale víme, že se mu zatím ztratila Šárinka. Tentokrát ji černokněžník zaklel v lesklé korále. To je správná chvíle pro třetího pomocníka. Bystrozraký bystrým zrakem pátrá v maminčině šperkovnici a my mu poradíme, které z korálů jsou ty pravé, ve kterých se skrývá holčička. Ale pořád to jsou jen korále. ,,Kde je Šárinka?“ ,,Na zemi jí máš!“ křičíme my. Velká lupa jménem Bystrozraký pátrá po zemi a my namítáme: ,,Né, tady né, tam vzadu ji máš“ to aby věděl, že jsme taky bystré a napálit se nedáme. Ale přeci jen to raději zkusíme kouzelnou písničkou. ,,Čáry máry černej les…“ zpíváme čím dál tím rychleji až je z toho turbo rychlost.
Kromě Šárinky jsme vykouzlily i maminku s tatínkem a celý příběh by mohl skončit. Že to byla vlastně pohádka? Dnes jsme se ujistily, že kouzla a pohádky se mohou dít i v úplně obyčejném pokoji, ve školce, ve skříni….. Že pohádková kouzla dokáží i štafle s kýblem, lupa, a dokonce i úplně obyčejná bačkorka a ponožka, prostě na co si vzpomenete. Že vlastně žijeme v pohádkovém světě, kde se obyčejné věci občas mění v kouzelné.
Celé dnešní představení měl v rukách pan herec z divadla Divoloď. A teď nám dovolil se s Šárinkou a ostatními členy rodiny seznámit blíže a projít si zákulisí. Krásnější uzavření celého zážitku jsme si ani nemohly přát. Moc mu za zážitek děkujeme.
,,My tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví vinšujeme vám….“ znělo dneska Lipím. To jsme se my, děti ze školky, vypravily k lipským sousedům vinšovat krásný rok 2024. Protože ,,vinšovat“ znamená ,,přát“ – to už víme. Nasadily jsme si koruny, jako správní králové, zpěvem jsme vylákaly sousedy a napsaly jim na vrata K+M+B 2024. Letos jsme na naši cestu dokonce dostaly kasičky, abychom vybraly nějaké ty dary pro děti, které nemají takové štěstí v životě, jako máme my. A jestli víme, jak se králové, kteří přišli do Betléma jmenovali? Ano, víme- Kašpar, Melichar, Baltazar. A nepleťte to, jako kdosi ze Sluníček- né, nebyl to Kašpárek ????. Všem moc děkujeme za příspěvky a přejeme vám co nejkrásnější rok 2024.
Otevřeným oknem nakukuje do třídy sluníčko a láká nás ven. Moc se nám nechce, protože k nám má zrovna dnes zavítat Ježíšek. Sluníčko se trošičku uculuje, asi si říká, že místo Ježíška přiláká svými paprsky motýly, včelky a jaro. Ale kdepak, v kalendáři se píše, že má přiletět Ježíšek a co se píše v kalendáři, to platí.
A tak nás, po návratu z procházky, čeká slavnostní překvapení. Celá třída voní perníčky, jablíčky, cukrovím, natěšením a radostí. Rozsvícený stromeček se hrdě tyčí nad hromadou dárků. Ani nedutáme, koukáme na to barevné nadělení, postupně dárky rozbalujeme a je nám moc krásně vánočně. Hlasitě zavoláme Ježíškovi poděkování z okna a těšíme se, že za pár dnů zavítá do našich domovů.
Mezi hraním s novými hračkami ještě ochutnáme cukrovíčko ze sváteční tabule, za které moc děkujeme našim maminkám. A krásný sváteční den je za námi.
,,Beránku náš na nebesích, stůj při nás, až přijde tma. Haleluja, Haleluuuja……..“
Už dlouho Kočičky tajily překvapení, a utajily. Světelná šou při doprovodu dojemné písničky vehnala do nejednoho oka trochu vláhy. Kočičky s paní učitelkou Luckou nacvičily, utajily a dnes konečně předvedly vystoupení, které se přesně hodilo na zahájení vánočního setkání na školkové zahradě.
Po vystoupení přišel čas pro mlsné jazýčky. V soutěži o nejlepší linecké cukroví se v lítém boji utkalo patnáct soutěžících. A byl to boj náročný, vyrovnaný, plný lahodné chuti a vůní. Všechny vzorky cukroví si zasloužily ocenění. První cenu přiřkli hlasující rodiče a děti lineckým stromečkům Ilonky Bouchalů. U Bouchalů prý soutěžní vzorek pekl tatínek a tak mu přejeme krásný zážitek ve Vinohradském divadle. Ano, taková cena čekala první dvě místa a věříme, že si výherci představení vychutnají stejně, jako si hlasující vychutnali jejich linecké.
Ještě jsme si všichni mohli prohlédnout a odnést výtvory dětí, které nám ozdobí vánoční domovy, popít trochu punče, jenž pro nás uvařily tety v kuchyni, a hlavně v pohodě a klídku poklábosit.
Celé pozdní odpoledne doprovázel smích a to je přesně ten důvod, proč takové akce pořádáme a pořádat budeme.
Děkujeme všem, kteří přišli, děkujeme počasí, které nám dopřálo krásný čas a děkujeme za vaše dobrovolné příspěvky.
Teď už jsou Vánoce opravdu za rohem :-).
Tak jsme si letos trošku myslely, že se k nám dostaví jen Mikuláš s andělem bez čerta. Ale ouha, přihrnul se i čert. To nám někdo vysvětlete, kudy se z pekla těmi hromadami sněhu prokutal. Byl trochu nevrlý. To se ani nedivíme, vždyť ho muselo zábst kopyto. Možná byl nevrlý i proto, že zjistil, do jaké školky zavítal. Do školky plné hodných dětí. U Sluníček si jen tak pobrukoval pod vousy, že je tu úplně zbytečný. U Kočiček přeci jen trochu pookřál, ale i tady převládají děti hodné, pracovité a hlavně kamarádské. Asi to věděl dopředu, ani si nevzal pytel, kterým by nám hrozil. Tak jsme ho za to podrbaly na zádech a prý jsme mu tím vyhnaly blechy. Možná nějaké přineseme domů. Byla s ním docela zábava. Ono už to tak u čertů bývá. Bývají trochu mrzouti, ale jsou to vlastně rohatí dobráci v kožichu.
Zato pan Mikuláš, to vám byl vysoký důstojný pán. Mile se na nás ze své výšky usmíval a mluvil o nás velice hezky. Už dopředu věděl, že jsme moc hodné. Tak řekl krásnému andělovi, aby nám rozdal dárečky. Anděl se usmíval úplně andělsky a podaroval nás. Byla to moc milá návštěva a věříme, že večer k nám domů přijde návštěva stejně hodná.
Lipí 103
373 84 Dubné
Telefon: 702 075 679
Telefon na odhlašení
stravy: 776 382 435