Fotogalerie

 Máme my to ale štěstí, že v naší vesnici bydlí kromě dětí i koníčkové. A ještě větší štěstí máme, že se na ně můžeme chodit občas podívat, a dokonce si i zajezdit. Což není jen tak. Před ježděním je třeba koníky vykartáčovat a hlavně si vyslechnout pravidla, aby tato zábava byla bezpečná, a pro nás i koníky příjemná. Také jsme si prohlédly a pohladily králíčky s morčátkem.

 Přeci jen nejvíc nás bavilo ježdění. Pro mnohé z nás byl pohled na svět z koňského hřbetu novinkou, ale našli se i jezdečtí mazáci.

 A čím to, že máme ono štěstí? To je tím, že u nás v Lipí bydlí Štěpánek se svými rodiči a zvířátky. A právě těm je třeba poděkovat, že nám takovéto dobrodružství umožní.

 Každý den zažívá naše kuchyně fofr, aby nás všechny nakrmila. Dnes to nebyl fofr, ale přímo smršť. V kuchyni se krájelo, smažilo, mazalo … jak už to tak při oslavách bývá. A že to byla oslava veliká. Jak by taky ne, když bylo třeba rozloučit se s uplynulým školním rokem. A tím došlo na smutnější chvilku, která doprovází každý červen. Naši předškoláci opouští zdi školky, ve které před lety zažívali první chvilky odloučení od maminek. Školky, kde prožívali první velká kamarádství a vytvářeli si vzpomínky na celý život. Teď už z nich jsou mazáci, připraveni na vstup do velké školy. Tím uvolní místo novým malým školáčkům, které to vše ještě čeká. A ty jsme na oslavě taky přivítali.

 Sluníčka nám předvedla malé vystoupení, čímž ukázala, jak je básničky a písničky baví.

 Prostřené tabule plné výtvorů z naší kuchyně byly v obležení. Extra vypečené řízečky i dobře naložené utopence šly na dračku. Na jednohubkách rodiče ochutnali, jaké pomazánky děti svačí. A hned se rojily žádosti o recepty.

 I ve fotokoutku bylo stále plno. Zájem o bláznivé fotky byl veliký.

 Sluníčko vykouklo, aby se podívalo na vyzdobenou zahradu a ta se mu tak líbila, že už se za mraky neschovalo. Mohlo tak sledovat veselou zábavu, která se záhy rozjela.

 Akci můžeme považovat za skončenou a nad míru vydařenou. Teď už zbývá jen poděkovat všem, kteří na akci jakkoliv pomohli. A těm, kteří se jí zúčastnili. A hlavně, hlavně musíme zamávat těm našim velikým školákům na cestě do světa.

 Přeci jen jsme se rána dočkaly, ač se to večer zdálo nemožné. Moc jsme se těšily na velkou záchrannou akci. Radost nám pokazil vzkaz od Zla, které se ještě z posledních sil pokusilo ublížit a někam zašantročilo trička, která nám dala takového malování a tvoření. No nic, máme zapakováno, máme za sebou opět skvělou snídani a dobrodružství volá. Hra na Štěstí dnes měla jinou, o hodně kratší podobu a vyhrála v ní Sandra, což znamená, že má čest vytáhnout poslední hřeb ze Srdce.

 Jaký byl náš údiv, když ve skále leželo úplně červené srdce. Přesto jsme k němu přistupovaly s velikou úctou. Sandruška vytáhla hřeb a pod ním už nebyl žádný úkol, kterým by nás Zlo chtělo nachytat. Naopak jsme se dočetly, že můžeme vzít Srdce do ruky a dojít s ním po určené trase k Černokněžníkovi. Velice opatrně jsme tak učinily a na konci trasy se objevil palouk se zříceným hradem. Podle pokynů jsme položily Srdce na určené místo a Černokněžníka zavolaly. Teď chvíle napětí, kdy naše srdíčka bila jak o závod.

 A je to tu! Černokněžník vyslyšel volání, vyšel ze zdi a pátravě si nás prohlížel. Ani jsme nedutaly. Na otázku, zda jsme mu opravdu my přinesly zachráněné Srdce, jsme sotva píply, že ano. Ještě nám trošičku nevěřil a dal nám záludné otázky, kterými se ujistil, že tomu tak je. Protože si jsme jistí, co tu poslední dny prožíváme, byly naše odpovědi správné. Víme, jaké postavy jsme zachránily, jak se nám to podařilo, kde bydlíme, jak se jmenuje pes paní domácí…….., prostě spousta správných odpovědí a za každou z nich se spustil ze stromu jeden ze tří pytlů.

 Když se pytle dotkly země, Černokněžník uvěřil a odčaroval zámek, za nímž byla princezna vězněna. A princezna Krasomila Úžasná, celá duhově zářící, s nebesky jasnými vlasy a nadpozemským úsměvem vyšla ze zbořených zdí. Dech se nám zatajil. DOKÁZALY JSME TO! ZACHRÁNILY JSME PRINCEZNU!

 Princezna nám srdečně poděkovala, předala diplomy za záchranu, a i Černokněžník zjihl. Ptal se, proč byl vlastně zlý, že to bylo naprosto hloupé a nesmyslné. V pytlích, které jsme si správně vyhádaly, se dokonce nalezla zmizelá trička!

 A to je vše přátelé. Za tyto dny se potvrdilo, že máme dobré srdce, a to je pro život to nejdůležitější.

 Ještě jsme si stihly vycákat nohy v užovkovém jezírku, teď se tu naposledy naobědváme a hurá do autobusu a domů. Už se na vás móc těšíme, naši rodičové ????.

 Po klidné noci nás zase čekala snídaně přímo královská. Což nám přišlo vhod, neb jsme se opět vydaly do černého lesa. A protože díky nám začíná mít dobro navrch, můžeme odložit pláštěnky. Gumovky zatím raději ne. Cesta do temného lesa je ponurá a bahnitá. Dovedla nás k srdci, které přes noc trošku zčervenalo. To bude asi tím, že z něj pomalu odchází černočerné Zlo. Štěstí si tentokrát vybralo k vytahování hřebu Peťu, který se úkolu nebojácně ujal. Zlo se nám ve vzkazu pod hřebem trochu vysmívalo, ale z toho jsme poznaly, že už z nás dostává přeci jen strach. Už zjistilo, že nejsme žádní snadní protivníci. V nastražených úkolech jsme poznaly, že zašantročil pohádku O Červené Karkulce a unesl z ní vlka. Tuhle šlamastyku jsme daly snadno do pořádku.

 Paní domácí už zjistila, jak nám chutná, tak navařila sladkých knedlíků dostatek. Tím jsme se posilnily na další cestu k srdci, která nás čekala po odpoledním odpočinku. Teď už jsme mohly odložit i gumovky. I na téhle cestě nás zastavila Hra o štěstí a, tak tomu snad ani neuvěříte, vyhrál jí Peťa! Všichni jsme nevěřícně zíraly a Peťa situaci hbitě a elegantně vyřešil. Nabídl svůj díl štěstí Patrikovi. Teď a tady zavládlo DOBRO na celé čáře. Díky Peťo!

 Zlo už mele z posledního, ale ještě se snaží nás dostat do kolen. Ale i pohádku O perníkové chaloupce jsme ze šlamastiky vytáhly a ježibabu vrátily do pohádkové říše. Už jsme zachránily čtyři pohádky!

To si zaslouží odpočinek a třeba i nějakou tu odměnu. Třeba možnost pozorování dvou krásných užovek plavajících v místním rybníčku. Jako by se ani nebály, naopak nás zvědavě okukovaly. Tak jsme se okukovaly navzájem.

Paní domácí povídala, že jsme moc hodné, že takhle hodné a šikovné děti tu nemívá. Darovala nám každému porci polárkáče za odměnu. A aby těch odměn nebylo málo, tak se ještě dostavil posel Luťák. Zase se připlácl na okno a tentokrát radostně vykřikoval, že jsme to dokázaly a že zas musí letět. A letěl. Trošku bláznivě, jak to umí jen on.

 Přinesl nám od princezny vzkaz, že jsme dokázaly Zlo přemoci a že se zítra uvidíme. Máme se zas na co těšit.

  Některým z nás se na dnešek zdály sny o dobrodružství a o vodopádu. Asi nějaké dobrodružství čekaly a také se ho dnes dočkaly. Proč byl ve snu vodopád se nám nepodařilo vyluštit. Po obří snídani, při které jsme si mohly dát cokoli nás napadlo (padaly návrhy, že tento způsob snídaně navrhneme tetě Zuzce) jsme se ochránily amuletem a vyrazily podle mapy ke skalám. Daník včera večer dokonce nakreslil mapu svojí, a i podle té bychom trefily. Za druhou zatáčkou nás zastavilo štěstí. Tedy hra na štěstí.  V té jsme všichni vyhrály třapce na amulet a Matěj ještě lístek, že bude prvním zachráncem vytahujícím hřeb ze zlého srdce. A pak jsme došly k lesu. Tady už na nás padla trocha tísně. Šly jsme všichni pohromadě a potichu. A pak to přišlo! V temném koutu lesa, před obřím balvanem jsme uviděly srdce prošpikované zlem. Brrr. Matěj k němu hodně opatrně a odvážně šel a vzal záchranu do svých rukou, vlastně kleští. Sandru dobře napadlo, že srdce podrží klackem, aby Matějovi pomohla. Uf, hřeb je venku, srdce se ani nepohnulo a ta naše mohla zase tlouci klidněji. Ve vzkazu pod hřebem se Zlo vztekalo, že jsme ho našly a hned nám dalo těžký úkol. Ale na nás si nepřijde. Pohádku O krtečkovi jsme zachránily levou zadní a nálada byla víc než radostná. Sotva Zlo přišlo díky nám o kousek síly, tak se na nebi rozehnaly mraky a vykouklo sluníčko. To je dobře, neb někteří jedinci zachraňují princeznu až do roztrhání těla, vlastně pláštěnek.

 Po brkaši s rybími prsty a zaslouženém odpočinku jsme k srdci vyrazily už bez pláštěnek. Hra na štěstí tentokrát určila za odvážlivce Elišku, a i ona se ujala vytahování hřebu srdnatě. Teď jsme se dozvěděly, že Zlo řádilo v pohádce O červené řepě. Na nás si nepřijde. I tuhle pohádku jsme zachránily a mohly si jít začutat fotbal a protáhnout těla na prolézačkách. K večeři nás čekaly palačinky s nutelou a marmoškou. Ano, takhle si tu žijeme.

 Teď máme po večerním koupání, pohádkách a krásně spíme. Možná se nám zdá o vodopádu….

Luťák nás našel! Úplně se rozmázl na okně do jídelny. On je totiž opeřené pometlo. Zběsile lítá sem tam a pořád něco ztrácí. To jsme zjistily už před čtrnácti dny, když přiletěl k nám do školky se vzkazem od princezny, které jsme pomohly při spaní ve školce. Tak jako v Lipí, i dnes poztrácel důležitosti, které potřebujeme k záchraně princezny. Ale vše jsme našly a teď už víme vše potřebné.

 Jsme tady, v Lutové, protože princeznu drží zlý černokněžník. Naším úkolem je nalézt jeho zlé srdce a ZLO z něj vyhnat. Teď už víme, že k tomu potřebujeme amulet s dobrým srdcem a mapu. Amulet jsme si podle vzoru začaly vyrábět, ale mapa se popletenému Luťákovi nějak zatoulala. Nakonec nám ji přeci jen dopravil, a tak už víme, kam máme zítra jít.

 Mezi tím vším se nám podařilo prozkoumat krásnou zahradu a okolí našeho bydlení. Ještěže máme gumovky a pláštěnky. Paní, u které bydlíme, nás přivítala výborným kuřetem na paprice s těstovinami a večer jsme jí překvapily se spoustou žádostí o přídavky rizota. 

 Prostě se tu máme dobře. Teď se chystáme na první noc a zítra nás čeká veliké dobrodružství.

p.s. ,,Ten Luťák je ale to…… koště!“ povídal Miky, když si nemohl vzpomenout na výraz pometlo.

   Sluníčko se doslechlo, že se dnes chystáme oslavit svátek všech dětí, zahnalo mraky, vyhouplo se nad Lipí a hřálo nás při našem slavení. Jak takové školkové slavení vypadá? Trochu jako dovádění, trochu jako soutěžení, ale hlavně jako veliká legrace. Té jsme zažily při soutěžích opravdu hodně. Ke každému svátku patří hostina a dárky. Nejinak tomu bylo i u nás. Po odpoledním zaslouženém odpočinku nás ještě čekalo překvapení v podobě nanuků. Za ty moc děkujeme panu Kalinovi, který nám přenechal dárkový poukaz do lipského krámu. Celý den jsme si moc užily a přejeme všem dětem, aby se jim poštěstilo si svůj svátek užít také tak.

Výletování nás baví. A když je výlet do přírody, kde se dozvíme něco nového, a ještě se u toho pořádně vyřádíme, tak to je veliká paráda. A přesně tu jsme dnes prožily v přírodovědném muzeu Semenec u Týna n/Vlt., kam nás zavezl autobus. Tohle muzeum není nějaký veliký dům pod střechou. Střechu mu dělá obloha, která se na nás dnes usmívala. Ptáčci krásně předváděli své pěvecké umění a paní Bára nám o nich hodně vyprávěla. ,,Co si dávají ptáčci do hnízda?“ se také ptala. Tobíkovu odpověď, že malé ptáčky, uvedla na pravou míru a ještě vysvětlila, jak se rozezná, zda ledňáček nese ulovenou rybku svým mláďátkům, či si na ní chce pochutnat sám. Neprozradíme, jen napovíme, že v tom mají roli rybí šupiny.

 Poté jsme prošly voňavou zahrádku, ze které jsme i ochutnaly. Věřte, že pelyněk je opravdu hodně hořký a máta připomíná zubní pastu.

 Moc nás bavilo zachraňování zvířátek z bludiště, při kterém potřebovali zachránit i někteří z nás. Ještě jsme my, Sluníčka, vykutala nory pro jezevce a prošla se po chodníčku plném kamenů, šišek, slámy a písku. To nás bavilo nejvíc. Paní Bára nás vzala i do podzemí, kde nám předvedla kouzelnou moc přírody na ukázce krápníkové jeskyně a svítících kamenů. Tak to byl zážitek, že i dospělačky údivem ztratily řeč. Ještě bylo třeba se rozloučit se strážcem muzea, velikým pterodaktylem, a vrhnout se do útrob batůžků, které nám naplnily maminky samými dobrotami.

My, Kočičky, jsme si stihly projít zážitkovou zvířátkovou cestu, na které jsme mimo jiné potkaly i pavouky a mravence. To se nám moc hodilo, neb přesně o nich si už pěkných pár dní povídáme. V roli pavouků jsme předvedly naši obratnost a nepotrhaly žádnou pavučinu. A díky pavoučí pohádce už nikdy nezapomeneme, že má pavouk osm nohou. Další informace byla nová i pro paní učitelky. Ani ony nevěděly, že se ptáčci koupou v mraveništi, aby je kyselina mravenčí ochránila od klíšťat a dalších breberek.

 Šedobílý jezevec byl zas zvědavý, jak se popasujeme s nástrahami temné jezevčí nory, a zda bychom si po tmě dokázaly ulovit potravu. Cinkání rolničkových nástrah dosvědčilo, že bychom to zvládly. Přeci jen si ale dáme raději nějaké ty řízky a zeleninku z krabiček, která nám připravily maminky. 

 Výlet se nám moc líbil a asi bychom se potřebovaly na Semenec ještě vrátit, abychom prolezly úplně vše, co muzeum nabízí. Je toho tolik, že nám celý den nestačil.

  Po školce nám začala z ničeho nic létat košťata, přidali se netopýři a sem tam nějaká čarodějnice. Tak už to na konci dubna bývá, že se čarodějnice rojí. Největší rojení propuklo ve čtvrtek odpoledne na naší zahradě. To se dostavily čarodějnice velké, malé, rychlé, šikovné, prostě všechny možné. Čarodějnický oheň se nezapaluje sirkami, ale kouzlem. To správné kouzlo zná čaroděj Mireček a děti mu pomohly hlasitým zavoláním zaklínadla. ,,INCENDIO“ zaznělo třikrát, než se podařilo vyladit pořádnou sílu zaklínadla, která oheň opravdu zapálila. Poté přišlo zdobení březové májky a její postavení. A teď už můžeme k bohatě prostřenému stolu. Dobroty, za které moc děkujeme šikovným ručičkám našich maminek, zapíjíme tu žabím slizem, dračím ohněm…. jak je komu libo. Všechny limonády jsou moc dobré a sem tam se některá z dospělých čarodějnic zeptá na recept. No, je třeba pochytat žáby, hady, draky a pak do toho vrazit…… ale né, to je čarodějnické tajemství.

 Hlavní čarodějnice kuchařka ještě odborným okem zkontroluje kvalitu nařezání a opečení špekáčků. Všechny špekáčky, ať už granát, chobotnici, tulipán a mnoho dalších ohodnotí jako krásné a zajímavé. Za srdce jí ovšem nejvíc chytí špekáček se srdcem a vyhlásí ho jako vítěze mezi všemi těmi nádhernými voňavými výtvory.

 Slalomem po zahradě poletují čarodějnice na košťatech, ty méně rozlétané si v klídku navlékají čarokrásný náhrdelník a odpoledne pomalu předává vládu večeru.

 Tak už jen dopít lektvary, dojíst košťata, pavouky i další dobroty, poděkovat kouzelnému počasí a pomalu se rozloučit. Ještě je třeba uhasit oheň, a to je tedy fuška. Po kouzelnicku zapálený oheň lze uhasit zase jen kouzlem. Tady ani čtyři kýble vody nestačí. Takže ,,OIDNECNI“ a spát.  

 Den Země jsme oslavily procházkou jarně zelenou přírodou. Na trase označené fáborky jsme našly deset úkolů, které jsme hravě splnily. Tím jsme se staly mistry a mistryněmi mezi ochránci přírody.