Fotogalerie

 I v tomto, ještě hodně mladém, roce si budeme užívat divadel. Jako první k nám přijela oblíbená pohádková babička z divadla Zvoneček. Tentokrát rozmotala šedivé klubíčko, v němž se ukrývala čarodějka a myšky. ,,Já jsem Blažena“ představila se jedna z myšek. ,,A já jsem Blažena“ skočila jí do řeči družka. ,,My jsme totiž obě Blaženy, ona si to jinak naše čarodějka nezapamatuje“ upřesnily zamotanou situaci. Čarodějka se nám snaží vysvětlit, že se chystá založit hudební školu, protože jí tento nápad přepadl ve snu. Treperendy Blaženy remcají, že prý nemá vůbec nadání a hudební sluch. No, nemá, zjistíme záhy. To jí ale nevadí, aby tahala z kapsáře všemožné hudební nástroje, jako třeba hřeben, pokličky, kastrólek, trychtýř a tak různě. Například létací koště přeprogramovala na basu. A ta tedy tvrdila muziku. Rovnou jsme založily Lipský bigbeat, hrajeme na čarodějnické nástroje a rozezpíváme se ,,do re mi …….“ . To je jednoduché, to je jako chůze po schůdkách. Jsme fakt dobrý ansábl.

 Náš skvělý zpěv přivolal na návštěvu muzikanta a ten tedy zíral, jak dobře umíme ,,….já rád játra, ty rád játra…“ Vyndává z vaku opravdové nástroje a čarodějku to celé moc baví, jen housle drží jako prase kost, povídá muzikant. Čarodějka by si nejraději všechny ty krásné nástroje nechala, ale jak to udělat? Aha! Nápad! Nechá si muzikanta a tím nepřijde o nástroje. A že je čarodějka po čertech, vlastně po čarodějnicích, pěkná, tak se muzikant nenechá dlouho přemlouvat. A tak získala hudební škola dobrého učitele a my umíme hrát na čarodějnické nástroje a pěkně zpívat.  

,,My tři králové jdeme k vám….“ se dnešní den neslo jistě po celé zemi. Nejinak tomu bylo i v Lipí. A kdože tu takhle krásně zpíval? No přeci my, děti ze školky. S královskými korunami na hlavách nám to ohromně slušelo a náš zpěv ocenili sousedé sladkou koledou, za kterou moc děkujeme. První den letošního roku jsme si moc pěkně užily ????.

 K prosinci patří čas vánoční stejně jako sněhové vločky a mráz. Mráz a sněhové vločky se letos nedostavily, ale vánoční atmosféru si dokážeme vytvořit i bez nich. Po dopolední nadílce nás v úterý ještě čekalo odpoledne prožité s rodiči na školkové zahradě. U rozsvíceného stromečku vyrostl papírový Betlém a v jesličkách si hověl malý Ježíšek, kolem kterého se odehrávalo krásné divadlo. Vzhledem k datu v kalendáři by se mělo říci, že jsme si u velikého ohně ohřívali zkřehlé ruce, ale není tomu tak. Ruce nezebou a oheň jen osvětluje dvanáct měsíčků, symbolizujících právě uplynulý rok.

 Odpoledne se pomalu mění v podvečer a šero ve tmu, v které jsou dobře vidět svíčky naší svíčkové cesty. Jdeme na krásně rozsvícenou náves v Lipí a po celou pouť nás provází cinkání zvonečků.

 Po návratu ke školce nás čeká stůl plný dobrot, voňavých moků, cukroví a různého chroupání. Celý den byl hodně náročný a únava na sebe nenechává dlouho čekat. Tak dobrou noc.

 Jsou okamžiky krásné a ještě krásnější. A mezi ty úplně nejkrásnější patří chvíle, kdy dětské oči soutěží v třpytivosti s blýskavými koulemi na vánočním stromečku. A jak se tak na druhou půli prosince patří, tak se třpytilo i v naší školce.

 Na třídách jsme si ozdobily stromečky a pak jen napjatě čekaly, zda se pod nimi nějakým kouzlem objeví dárky. Po příchodu z procházky jsme byly v šatně úplně tichoučko, abychom Ježíška nevyplašily a on se nám odvděčil jemným zazvoněním. Opatrně jsme nahlédly do třídy a tu srdéčka zaplesala. Pod rozsvíceným stromečkem bylo opravdu naděleno. Asi jsme byly letos zase moc hodné. Nové hračky jsme si pořádně prohlédly, vyzkoušely, a ještě jsme našly čas na ochutnání dobrot ze slavnostní tabule.  Maminky, moc děkujeme. A Ježíšku, tobě taky :-).

 A že se blíží čertovský čas, tak nás navštívila i čertovská pohádka. Byla o čertíkovi, který se chtěl podívat z pekla ven, do lidského světa na zemi. Podařilo se mu to díky meluzíně a pak začala ta správná čertovská mela. A v té jsme taky účinkovaly. To bylo pěkné dováděníčko. Pekelná muzika nás doprovázela při čertovském trkání, dupání, blblblbání a ejhle, změnilo se pár tónů a jsou z nás andílci přímo dokonalí a zlatí. Tak se to chvíli střídalo, až tomu učinil přítrž pan Mikuláš a dovádivého čerta s usměvavým andílkem vzal do služby. A od té doby spolu každý rok navštěvují hodné i ty trošičku zlobivější děti. ….jó, o tom vlastně ta pohádka byla. No, my už jsme celí natěšení, co nás dnes čeká dál :-)

,,Já už se v noci nepočůrávám“ špitl tichý hlásek, sotva se ve dveřích objevil pan Mikuláš. Pak teprve důstojný pán pozdravil, zeptal se jakpak se máme a poprosil nás, abychom mu pomohly zavolat pomocníka čerta. A že my se ani čertů nebojíme, tak jsme rády pomohly. Čert byl takový popletený umouněný hromotluk a z blýskavých očí mu koukalo dobro vůbec né pekelné, ale  pěkně rošťácké. Tak s tímhle čertiskem bude legrace. A taky že byla. Pomotal co mohl a dokonce se nám snažil namluvit, že kýchnutím rozfoukal nadílku. Pěkně se přitom hladil po chlupatém bříšku. Potom předčítal z nějakého lejstra, že jsme prý hodné a těch pár připomínek k našemu chování vyřešil jak nejlépe mohl. Roztrhal lejstro a vše nemilé rozumě zahodil. Prý to bylo moc dlouhé. Konečně jsme se také dostaly ke slovu a mohly naší návštěvě zazpívat a zarecitovat a za to jsme se přeci jen ke kýžené nadílce dostaly. Ano, poděkovat jsme nezapomněly! Že k nám přišel Mikuláš trochu brzy? No to přeci nevadí a i tak se těšíme, že se ve čtvrtek opět uvidíme :-)

Je tomu už dávno, kdy jsme byla malá miminka. Teď už jsme veliké děti, víme co se sluší a patří, jak se chovat při slavnostních okamžicích a ještě k tomu umíme krásně zpívat. Proto nás pozvali z obecního úřadu, abychom zpěvem přivítaly do světa, a hlavně do obce Lipí, nové občánky. To jsou malinká miminka, která zatím nic, z toho co umíme my, neumí. A bude ještě hodně dlouho trvat, než se to vše naučí. To si myslíme my, dospěláci si myslí, že to bude coby dup :-). Přejeme jim, ať se jim u nás krásně a vesele žije a ať se taky rády učí naše písničky. 

 ,,A v sobotu jí dej pořádného hubana“ zněly pokyny na jedné z mnoha zkoušek. Ztepilý princ zatím pojímal tuto část role stydlivě. Vždyť dát pořádného hubana vychechtané Sněhurce není určitě nic jednoduchého. Poslední pokyny rozdány, nervozita na bodu varu a jdeme na to. Na co? Na představení pro návštěvníky Vánočního jarmarku v Lipí.

 Na prkna znamenající svět vtrhla Sluníčka…… tak takhle to mělo být, ale paní učitelky míní a bacily mění.  Jak jistě víte, na ruce máme pět prstů. Takže, chceme-li si zahrát na ruku, potřebujeme pět herců. A pět Sluníček si svoji roli nádherně připravilo. Ovšem teď na místě máme prstíky jen tři a to na celou ruku nestačí. Nevadí, zaskočí paní učitelky a ,,nejmenší prstíček, jmenuje se malíček“ v nádherném podání Lukáška rozesměje okolostojící rodiče.

 A už přichází čas pro šikovnou vyprávěčku, zlou královnu a kouzelné zrcadlo. Že už jste uhodli o kterou pohádku jde? No jasně. Krásná královna v černém se od pravdomluvného zrcadla dozvěděla, že není nejkrásnější a poslala myslivce zničit sličnou Sněhurku. Jenže hodný Tomášek přinesl Sofince raději čokoládové srdce Milka a Bětčino srdce i nadále bilo. Bylo zdrávo v trpasličí chaloupce. Alespoň dokud se nedostavila zakuklená zlá královna s otráveným jablkem. A konečně přichází čas na onoho pořádného hubana a potlesk pro naše Kočičky. Nezbývá, než poděkovat všem skvělým hercům a zeptat se Honzíka, jak to bylo s tou pusou. ,,Dal jsem jí pořádnou“, takže je vše v pořádku a Kočičky můžou vyklidit podium pro vystoupení angličtinářů. Pak už se jen pokocháme pohledem na skvělý Bárováček a rozprchneme mezi krámky a dílničky. Cosi pokoupíme, vyrobíme a hurá domů.

 ,,Jaká bude dnes pohádka“ ptala se paní učitelka. ,,Koblížková“. A je tomu tak. Přijelo k nám divadlo Zvoneček a přivezlo sebou pohádku koblížkovou.

 Nejprve jsme paní herečce odpověděly na otázku, kterak se v divadle chovat a co určitě nedělat. ,,Nesmí se dělat randál, vytahovat něco rachtícího a nebo koleje“. Tak, koleje nevytahujeme, může přijít pohádková babička. Ještě si popovídáme, z čeho se koblížek dělá a Honzík si vyslouží velikánskou pochvalu, za odpověď, že kvasnice. To prý ještě v žádné školce nikdo neřekl.

 A už je na jevišti babička, kuchtící dědečkovi nějakou dobrotu k obědu. Dědeček se trochu zdržel v lese a babička se obává, zda ho tam někdo nepřepadl. Prý přepadl, říká dědeček, když už konečně dorazil z lesa domů. Z myslivny vycházela lahodná lívancová vůně a dědečka přepadl hlad. A na to má babička lék, vlastně koblížek. Koblížek krásně do zlata smažený odpočívá na okně, aby vychladl. Kdyby ho dědeček zblajzl za horka, tak by ho přepadl břichabol.

 Jenže koblížek je koumák. Seskočí z okna a uteče před mlsným dědečkem do lesa. Tam potká neméně mlsná zvířátka. Zajíčka, vlka a medvěda. Všichni by se do koblížka rádi zakousli, ale ten je mazaně napálí a všem uteče.

 Až potká lišku. A to narazil na někoho mazanějšího. Liška předstírá, že o sladké koblížkovo tělo nemá nejmenší zájem a zajímá ji jen koblížkův zpěv. A tak se koblížek, máslem mazaný, zpěvem vytahuje, jak všechny přelstil. Jenže liška je mazaná nejen máslem, ale všemi mastmi a koblížka přiláká předstíranou hluchotou blíž a pak…. Au! Ona si do něj kousla! Dozněla koblížkova písnička a tím skončila i pohádka. Jen nám liška ještě pověděla, že se nemáme nad nikým povyšovat, na nikoho se vytahovat, aby se do nás taky někdo nezakousl. A ještě řekla, že by se s námi o koblížka ráda podělila, ale brání jí v tom hygienické předpisy. Tak se tedy jdeme zakousnout do oběda.

Když v říjnu listí nespadne, tuhá zima se přikradne- tak praví pranostika na měsíc ŘÍJEN. A zimu tím máme jasnou, bude tuhá. Naše školkové břízy a lípa brání své zlaťáčky a nechtějí je letos nějak pustit. To bude asi tím, že se říjnové počasí tvářilo docela letně a o počasí jsme si také celý měsíc povídaly. Všechna roční období známe a dokážeme k nim přiřadit ty správné zvyky a počasí. Pravda, letošní říjen nám s tím trochu zamíchal, ale ke konci se přeci jen umoudřil a přestal letně dovádět. Přihrál nám trochu mraků a my víme, z čeho mraky jsou, jak vznikají a jak jsou těžké. To byste koukali, nad námi se prohání úplná stáda slonů. Zašly jsme dokonce tak daleko, že jsme si pravý mrak na třídách vyrobily.

 Také jsme si povídaly o vlaštovkách, čápech a ostatních opeřencích, kteří nás na zimu opustili a nám nezbývá, než se těšit na jejich návrat. A teď počkáme, zda v listopadu zlaťáky z bříz spadají.