Fotogalerie

 Prý tudy běžel zajíček a měl zádech nůši! Povídala paní učitelka Lucka, když nás konečně na naší procházce doběhla. To znamená, že jdeme dobrým směrem. Potvrzují to i mašle uvázané na jarně zelených větvičkách. Každý z nás si jednu mašli najdeme, prý ji budeme na konci cesty potřebovat. Zajíčková cesta nás vede lesem, kolem farmy s koněm, mezi loukami, rozkvetlými stromy a po hrázi rybníka. Občas nás zastaví rozcestí s dvojí barvou šipek. Po které se dát? To nám napoví úkol na barevném vajíčku. Po jeho splnění zjistíme, kterou cestou se vydat vstříc dalším úkolům a snad i nějakému překvapení.  A tak jsme plnily úkoly. Třeba sestavit obří kraslici z přírodnin. Projít, proskákat a proběhnout vyznačenou trasu. Vyluštit velikonoční křížovku, sestavit puzzle … Vše se nám podařilo a vajíčka nás tím dovedla až ke žlutě rozkvetlému keři. Ten se líbil asi i zajíčkovi, protože přesně pod ním, hned vedle narcisek, nechal nůši s odměnou. A teď honem do školky, už tam na nás čeká velikonoční oběd, a dokonce i někteří rodiče. Pooběďáckým rodičům se omlouváme za zpoždění, ale to víte, někdy se nám ta zážitková cesta prostě protáhne :-). A ještě: ,,Jak se říká velikonočnímu vajíčku?“ ,,Já vím! Velikonoční vajíčko!“ A také už víme, že Vánoce vánoce přicházejí… není ta správná velikonoční koleda.

 Velikonoční řehtačky se snaží hlaholit ze skříní, že už pomalu přichází jejich čas. Než je ale vysvobodíme a rozezníme, musíme nejprve utopit zimu. Zima se dá utopit těžko, místo ní utopíme Moranu. To není jen tak, to musíme nejprve Moranu vyrobit z klacků, sena, provázků a hadříků. Ta naše dostala na krk slušivý skořápkový náhrdelník. Krása. Skoro nám přijde líto Moranu utopit. Ale je to tak, zima už svoji práci odvedla. Nechala přírodu pěkně prospat, odpočinout si a načerpat síly k dalšímu životu. A teď přišel čas rozkvětu, čerstvé zeleně a opojných vůní.

 A proto jsme v pátek vyprovodily Moranu k rybníkům a na její poslední cestě jí zazpívaly. Jako zázrakem jsme mohly náhle sundat bundy a těšit se z pohledů na rozkvetlé sasanky a pampelišky. Je to tak, jaro je tu! … A že si přeci jen ty bundy zase oblékáme? Věřme, že jen na chviličku ????.

DEN

 Noc s Andersenem, která nás dnes čeká, je hlavně o knížkách. Knížky jsou moc důležitou součástí života. To ví každý. Tak jsme se zrovna dneska šly podívat, do místnosti, ve které jsou vysoké regály plné knih. Jmenuje se knihovna a naše Anetka ji důvěrně zná, neboť sem často s maminkou chodí. Co tu dělá? Paní knihovnice (slyší i na oslovení: ,,paní čtenářko“, jsme zjistily) nám předvedla, jak si u ní vypůjčuje knihu. Zapíše do počítače, kterou knihu si odnáší domů, a až si ji Anetka pročte, tak ji zase do knihovny vrátí, aby si ji mohl půjčit další návštěvník lipské knihovny. Samy jsme si zkusily, jak snadno knížku v regálu najdeme. Potřebujeme jen vědět, jak se jmenuje autor, který knížku napsal. Například my už dobře víme, že naše oblíbené Lichožrouty napsal pan Pavel Šrut (o němž dnešní noc s Andersenem je) a proto jsme je šly hledat pod písmenko Š. A víte co? Našly jsme je! Paní učitelka nám z nich přečetla další kapitolu a už jsme mohly poděkovat a domluvit další spolupráci, na kterou se těšíme, neb z ní kouká možnost, půjčovat si pěknou řádku zajímavých knížek.

 Ještě nám byl svěřen důležitý úkol. Založily jsme dnes novou knihobudku pro děti v novém altánku za kapličkou. Tak až půjdeme na procházku, milí rodičové, můžeme si k ní zajít půjčit knížku.

 Byl to prostě den o knížkách. A to mu ještě není konec…   čtěte dál ????

VEČER  

Rozhovor dvou holčiček vyslechnutý před čtrnácti dny: ,,Budeš spát ve školce?“ ,,Jasně, budu, až usnou učitelky, uděláme mejdan“. Nebojte, ony holčičky, i ostatní děti už mírně pochrupují, z mejdanu nebude nic.

 Ale nepředbíhejme. Zvečera k nám zavítala očekávaná návštěva. Prof. Ing. René Kadeřábek. Nevíte, kdo to je? To je moc důležitý pan profesor, který zkoumá život lichožroutů. Mapuje jejich výskyt v Čechách a nás poprosil o pomoc. Potřebuje doplnit bílá místa na mapě a vše sám nestíhá. Zeptal se, zda máme o životě lichožroutů nějaké vědomosti a moc ho potěšily naše správné odpovědi. Víme, že se živí ponožkami, a to hlavně jen jednou z páru. Z toho vyplývá plán, jak zjistit jejich přítomnost. Narafičíme návnadu. Návnadou budou páry ponožek pověšených na prádelní šnůře.

 Proměnily jsme se ve výzkumné pracovníky a na výzkumných pracovištích jsme návnadu získávaly všemožnými způsoby. Třeba přechodem stezky po stopách lichožroutů, psaním jejich ponožkových podpisů…

 Získané ponožky právě teď visí na šnůře a čekají na lichožrouty. A my, po večeři a přeci jen nějakém tom malém mejdanu, a hlavně přečtení spousty dalších lichožroutích stránek, usínáme a těšíme se na ráno. To teprve zjistíme, jak to u nás s lichožrouty vlastně je. Teď pššš… usínáme. … A to není vše, čtěte dál ????

RÁNO

Noc pod ponožkovými lustry je u konce. ,,Já jsem vůbec nespal, čekal jsem na lichožrouty.“ ,,A já nespal, abych nevyplašil návnadu.“ ,,Budou tam ponožky?“ ,,Budou tam lichožrouti?“…. tak nějak se mezi výzkumnými pracovníky v oboru lichožroutů špitalo od půl šesté. Zjistit jsme vše mohly až po sedmé hodině, neb někteří z nás vyspávali včerejší diskotéku. Ovšem zjištění stálo za to! Byli tu! Z každého narafičeného páru zmizela jedna ponožka a místo ní, a to tedy bylo překvapení, visel úplně nový pár ponožek, a považte, opatřený jménem každého z nás. Opravdu! To znamená, že tu s námi žijí ti hodní lichožrouti! Pomohly jsme prof. Ing. Renému Kadeřábkovi doplnit bílé místo na mapě. Náš výzkum se vydařil. Následovala zasloužená snídaně a na otázku: ,,a co budeme dělat teď? Půjdeme ven?“ odpověděla paní učitelka překvapivě, že ne, že půjdeme domů.

 Teď už jsou naši malí vědci doma, a kromě nových ponožek je hřeje i vědomí, že byli nápomocni důležitému vědeckému výzkumu věhlasného profesora. Však od něj taky dostali poděkování.

A poděkování pro zúčastněné dospělačky? Tím byly hlasité výkřiky z šatny: ,,Mamííí, oni fakt existujou!!! Oni tu byli!!!“ ????

A teď je to vše ????

 Dnes se nás neptejte, jaké si přejeme povolání. Dnes to nebudou popeláři, doktoři, kosmonauti … .Dnes chceme všichni být cirkusáky. Protože jsme zjistily, že přesně v tomto oboru vynikáme. Žonglování i akrobatické kousky zvládáme skvěle. A ještě se u toho dobře bavíme. Prožily jsme veselý den v cirkusové školičce.  

 Víte, jak to vypadá, když si spolu hrají pirát s popelářem? Když žralok chová ovečku a tančí spolu policista s mořskou pannou? My ano. Přesně to, a ještě spoustu jiných podivností, se dnes u nás událo. Prostě se rejdilo. Rejdili papoušci, berušky, kočičky, princezny, dokonce se přidal i keř s ptačím hnízdem, Spongebob, Superman, zdravotní sestřička, hasič, rytíř … a věřte nevěřte, přidal se i hroch a dokonce mrkev. Mrkev měla chvilkami obavy, neb jí pronásledoval kůň, a i pan kuchař po ní pokukoval. Mrkev nakonec přežila, ale odpoledne nás prý čeká mrkvová pomazánka, tak uvidíme. Celé to rojení bylo veselé, proložené různým hraním a baštěním. Za všechny dobroty na maškarní stůl moc děkujeme.

 Středečnímu odpoledni u Sluníček vládla oranžová barva. Barva patřící podzimu a dýním. Dýně se ujaly hlavní role naší sešlosti s dětmi a rodiči. Dýně tvářící se vesele, drsně, rozpustile, potměšile či hrozivě. To, jak se dle přání malých Sluníček podařilo rodičům dýně vyřezat. V některých případech se nože ujalo i samo šikovné Sluníčko. Odpoledne jsme si dohromady krásně užili. K dobré náladě přispěly i rohlíčky, našimi Sluníčky pečené. Večerní přehlídka dýňových rozsvícených tváří měla tu správnou atmosféru a dětské tváře se rozzářily úplně stejně. A o to přeci jde. Díky vám, kteří jste přišli a o tu záři se zasloužili.

Dnes k nám přijelo kino. Chvíli to vypadalo, že to není kino, ale balón, ve kterém odletí celá naše školka. Ba ne, bylo to kino, ve kterém se můžeme povalovat po zemi. Nejprve se šla povalovat Sluníčka a opravdu vyletěla až do nebes. Né v balónu, ale přímo v raketě. A hned až ke hvězdám, oblétla planety, podívala se na naši Zemi z výšky, a dozvěděla se proč na ostatních planetách nemůžeme žít.

 Po přistání pustila Sluníčka do kopule Kočičky. Ty nám nikam neodlétly, ale zjistily, proč se na Zemi mění roční období.

 Povalování v kině se nám moc líbilo.

 Podzimní dny přinesly čas svíček, návštěv hřbitovů a vzpomínek na naše blízké, kteří už s námi nejsou. Právě o tom jsme si dneska povídaly. A protože ani oni blízcí by si určitě nepřáli, abychom moc smutnily, tak se naše povídání pomalu změnilo v dovádění, hraní a tančení. Tu spolu soutěžil kostlivec s čarodějem, tu tančila kouzelnice s dýní a do toho poletovali netopýři a pavouci. Kdejaká havěť se přátelila s upíry a společně se vrhli i k tabulím na nichž nás lákaly dobroty v podobě duchů, pavučin, košťat a všeho možného. Za to vše moc děkujeme maminkám i babičkám. Prožily jsme veselý den.

 ,,Ví někdo z vás, o čem bude dnešní pohádka?“ Na otázku před začátkem představení se hlásí jedna z Kočiček: ,,Jo, jo, vím, o modrém … modrém OSLÍKOVI!“ ,,Né, o modrém beránkovi“ povídá jiná Kočička. A bylo to tak.

 Byl jednou jeden stoleček a v tom stolečku domeček. Tak to se nám moc nezdálo, ale ukázalo se, že tomu tak opravdu je. Ve stolečku byla dokonce celá Fialková ulice a v domečku bydlela Kristýnka. Užívala si prázdniny s pejskem Vildou a zachraňovala obláček. No opravdu. Jeden z načechraných obláčků se asi na obloze moc vrtěl a spadl na zem. Ten se tolik vylekal, že už se nikdy nedostane nahoru na nebe. Ale to nepočítal s bystrou Kristýnkou. Ta hned zahájila záchrannou akci, do která zapojila pana policistu z blízké křižovatky a dokonce hasičské auto. Páni hasiči vystavěli žebřík až do nebes a po něm, s výraznou pomocí tety Petry, se náš obláček – Modrý beránek, dostal na své místo. A teď už jen potlesk a na shledanou pane kejklíři Slávku.

 Ve čtvrtek dopoledne se přihnal vítr přímo ukrutný a oznámil nám, že je tu podzim se vším všudy. Třeba s pouštěním draků, nebo sklízením podzimních plodů. Pouštění draků necháme na jindy, ale s podzimními plody jsme si odpoledne vyhrály. Vybaveny kartičkami na razítka jsme se vydaly po naší zahradě vyhledat podzimní otázky. Na cestě nás doprovázeli rodiče a po společném vyluštění odpovědí a vyplnění kartičky nám dala paní učitelka bramboru. Protože brambora, to je královna podzimních plodů přímo lákající k hrátkám. Třeba z ní vytvořit skřítka podzimníčka. K tomu nám pomohly další podzimní skvosty přírody. Vesele barevné listy, rudé plody hlohu a mnoho dalších. Tvoření nás bavilo. Svého skřítka jsme si pojmenovaly a za chvíli se k sobě tulili Veselí ježci s Karlem IV. Přidali se Žabák s Bambulákem a Žaluďákem. A spousty dalších. Skřítků se nám urodilo.

 Poté přišel čas k navštívení stolu plného dobrot. Naše maminky to s bramborami umí nejen při tvoření, ale i v kuchyni. A tak jsme mohly ochutnat placky na slano i na sladko, bramborové mufiny, vřetena, tyčinky, a dokonce i koblížky. K tomu ještě spoustu dalších dobrot, za které moc děkujeme. Vše jsme to zapíjely teplým ovocným a mátovým čajem, protože k podzimnímu počasí čaj patří zrovna tak jako hrátky. A ty jsme si tedy užily.