Fotogalerie

Během uzavření školky se nám na zahradě objevily nové chodníčky, ploty, dveře, tabule a nový hrací domeček . Asi nějací skřítkové, či co. Moc jim děkujeme :-) 

 A je tady zase konec roku. I přesto, že byl velmi podivný, si zaslouží důstojné rozloučení. A o to se nám opět postaraly děti přinášející kytičky, dárečky, úsměvy a ta nejhřejivější slova. Nejen nám, ale i některým maminkám slova drhla v krku. Ono to není jen tak jednoduché rozloučit se s dětmi, které svým halasem zaplňovaly školku celé čtyři roky. Pravda, letos až moc často halasily doma a nám odpadla veliká spousta akcí. O to více se těšíme na příští rok a věříme, že si dětí i akcí užijeme dosyta.

Všem vám velice děkujeme a přejeme co nejkrásnější léto. Ať vás sluníčko a dobrá nálada provází na výletech a ať se svými dětmi užijete chvíle, na které se nezapomíná.

A to jsou naše letošní Sluníčka. S některými se loučíme a budeme je potkávat už jako veliké Kočičky o patro níže. Některé se k nám v září ještě vrátí a už teď se na společné zážitky těšíme. Letošní rok byl nadmíru podivný a spousta akcí nám bohužel odpadla. Tak si držme palce, ať si jich příští rok užijeme co nejvíc

 Někdo má doma k pomazlení koťátka, někdo štěňátka a pan sokolník Vondruška má rovnou celé hejno dravců a sov. Že nejsou k pomazlení? No to byste koukali, jak se třeba Bára, výr bengálský, nechá krásně pochovat. Ono je to pro ní příjemnější než létání, protože si pochroumala křídlo, teď v něm má šrouby a jen tak trochu rehabilituje. Výr velký jménem Kuba už toho nalétal víc a dokonce dokázal přistát paní učitelkám na ruku.

Mates se jen tak trochu naparoval, to on asi dobře ví, že je nejkrásnější sovou, sovou pálenou. Pan sokolník nám vysvětlil, že povídačky o moudrosti sov jsou nesmysly a sovy jsou leccos, jen né chytré. Nedají se vycvičit žádnou drezůrou, ale vztah sokolníka a jeho sovy je postavený jen na důvěře a přátelství. No, podle toho to vypadá, že jsou chytré až až. A pan sokolník je má očividně moc rád. Rád by, aby jim bylo i v přírodě dobře a některá mláďátka do přírody vypouští.

Báru, Kubu, Matese a malinké bílé soví děťátko pozorovalo z výšky káně Ringo. Teď ale přichází na plac král dravců, orel skalní, a tak je třeba, aby se Ringo uklidil. Jenže ten se zrovna vypořádává s útoky našich strak, které nám hnízdí na zahradě. Je celý vyplašený a moc se mu nechce poslouchat.

Orel Bohouš to pozoruje s nadhledem, ale jako dobře vychovaný parťák neudělá svému pánovi ostudu a krásně nám zapózuje. Paní učitelky a tety ho drží na ruce a mají veliký respekt z dlouhých ostrých drápů a silného zobáku. Bohouš je gentleman, předvádí své pestré peří a jen mírně přikyvuje, když pan Vondruška vypráví a složitém, ale nádherném soužití člověka a dravce.

Létající krása nad naší zahradou je už unavena a my víme, že každá zvířátka máme nechat v klidu odpočívat a tak těmto důstojným opeřeným skvostům zamáváme na rozloučenou a těšíme se na příští shledání.

……….,,Mně se nejvíc líbily straky“………….. ,,Mně se nejvíc líbil Bohouš skalní“……………… ????.

,,Promiň, ale já do školy musím.“ ,,Já chci jít do školy, ale taky bych rád zůstal tady.“ …… a podobné věty dnes zněly na školkové zahradě, při slavnostním rozloučení s předškoláky. Byl to ten den, na který se vždy trochu těšíme a trochu se ho bojíme. S dětmi, které po čtyři roky plnily školkové stěny smíchem, halasem, tu a tam dohadováním a povětšinou dobrou náladou, se rozloučit prostě musíme, ač se nám v nejmenším nechce. To by to vypadalo, kdybychom žádné dítě nepustili a do školky by dnes stále chodili všichni absolventi ????. Vcelku veselá představa. Ale kdepak. Jen se rozleťte do světa, usedněte do školních lavic a ukažte svým novým paní učitelkám, jak vás naše paní učitelky na tuto velkou změnu připravily, ač to letos nebylo ani trochu jednoduché.  

 Přejeme vám všem, ať se do školy vždy těšíte, ať nové znalosti lehce a s chutí vstřebáváte a ať se vám život vydaří co nejlépe. U nás, v té VAŠÍ školce, budete vždy vítány.

 Proč nám dnes ráno paní učitelka všem potřásla rukama a pogratulovala k svátku? V kalendáři je napsáno ,,Laura“! Jmenujeme se snad všichni Laura? Ne ne, nejmenujeme, ale dnes mají svátek všechny děti,  i ty, které se Laura nejmenují. Paní učitelka nám prý připravila dárečky a my se radostí přímo tetelily, když nám pro ně šla. Ale ejhle, hned bylo po tetelení. Dárečky zmizely, zůstaly po nich jen prázdné papíry, jedna nakousaná tatranka a srolovaný dopis. No tak přeci jen něco. Nakousanou tatranku nám ale paní učitelka nedala, asi že by jí mezi nás těžko rozdělila. Takže jsme se rozmrzele uvolily, že by tedy snad mohl být zajímavý ten dopis. A byl! Byl to dopis podepsaný Padouchem Pletapem. Pletapo nám psal, že prý všechny dobroty zblajznul a dárečky si odnesl. A to vše protože nejsme hodné, křičíme, neuklízíme, nepoužíváme krásná slůvka jako: ,,děkuji, prosím, dobrý den, na shledanou a tak“. No to bychom se na to tedy podívaly! Vždyť my hodné jsme a dobré chování je nám přímo vlastní.  A dokonce prý neumíme zpívat! No tak to už jsou výmysly největší!

Předháníme se v ukázkách našeho vybraného chování a paní učitelka nás moc chválí. I jí mrzí, že to ten Pletapo popletl a tak se vypravujeme na zahradu s trochou zklamání. A na zahradě na nás popletený Pletapo čeká a trošku se nám dokonce vysmívá, že nemáme žádné dárky. Je to Padouch! Hned mu ale ukazujeme, jak jsme hodné, vychované, jak umíme děkovat, o zpívání ani nemluvě. Asi není Padouch Pletapo až tak padouchovitý, a tak nám nakonec přeci jen něco dá. Že by zrovna dárky, tak to ne, ale nějaké čtyři natrhané papíry. Tak dlouho je prohlížíme, točíme s nimi, pokládáme je vedle sebe, až zjistíme, že ty čtyři kousky k sobě patří, a dokonce je na nich nakreslená mapa naší zahrady. A pozor! My už víme, že v mapách se křížkem označuje místo, kde bývá ukryt poklad. A tady křížek je! Kačenka po chvilce prohlížení mapy a zahrady zavolala: ,,Já už vím! Poklad je u stromu!“ a rozběhla se na správné místo.

 Pod naší lípou byl opravdu schovaný poklad, který Padouch Pletapo nesnědl a neodnesl, protože to zas až tak zlý Padouch není a dobře ví, že jsme šikovné a hodné a rády si hrajeme, třeba na hledání pokladu. Krásně jsme mu poděkovaly, rozloučily se a zbytek dne jsme užívaly pod teplým červnovým sluníčkem. Krásný svátek všem dětem ????.

 I v tomto, ještě hodně mladém, roce si budeme užívat divadel. Jako první k nám přijela oblíbená pohádková babička z divadla Zvoneček. Tentokrát rozmotala šedivé klubíčko, v němž se ukrývala čarodějka a myšky. ,,Já jsem Blažena“ představila se jedna z myšek. ,,A já jsem Blažena“ skočila jí do řeči družka. ,,My jsme totiž obě Blaženy, ona si to jinak naše čarodějka nezapamatuje“ upřesnily zamotanou situaci. Čarodějka se nám snaží vysvětlit, že se chystá založit hudební školu, protože jí tento nápad přepadl ve snu. Treperendy Blaženy remcají, že prý nemá vůbec nadání a hudební sluch. No, nemá, zjistíme záhy. To jí ale nevadí, aby tahala z kapsáře všemožné hudební nástroje, jako třeba hřeben, pokličky, kastrólek, trychtýř a tak různě. Například létací koště přeprogramovala na basu. A ta tedy tvrdila muziku. Rovnou jsme založily Lipský bigbeat, hrajeme na čarodějnické nástroje a rozezpíváme se ,,do re mi …….“ . To je jednoduché, to je jako chůze po schůdkách. Jsme fakt dobrý ansábl.

 Náš skvělý zpěv přivolal na návštěvu muzikanta a ten tedy zíral, jak dobře umíme ,,….já rád játra, ty rád játra…“ Vyndává z vaku opravdové nástroje a čarodějku to celé moc baví, jen housle drží jako prase kost, povídá muzikant. Čarodějka by si nejraději všechny ty krásné nástroje nechala, ale jak to udělat? Aha! Nápad! Nechá si muzikanta a tím nepřijde o nástroje. A že je čarodějka po čertech, vlastně po čarodějnicích, pěkná, tak se muzikant nenechá dlouho přemlouvat. A tak získala hudební škola dobrého učitele a my umíme hrát na čarodějnické nástroje a pěkně zpívat.  

,,My tři králové jdeme k vám….“ se dnešní den neslo jistě po celé zemi. Nejinak tomu bylo i v Lipí. A kdože tu takhle krásně zpíval? No přeci my, děti ze školky. S královskými korunami na hlavách nám to ohromně slušelo a náš zpěv ocenili sousedé sladkou koledou, za kterou moc děkujeme. První den letošního roku jsme si moc pěkně užily ????.

 K prosinci patří čas vánoční stejně jako sněhové vločky a mráz. Mráz a sněhové vločky se letos nedostavily, ale vánoční atmosféru si dokážeme vytvořit i bez nich. Po dopolední nadílce nás v úterý ještě čekalo odpoledne prožité s rodiči na školkové zahradě. U rozsvíceného stromečku vyrostl papírový Betlém a v jesličkách si hověl malý Ježíšek, kolem kterého se odehrávalo krásné divadlo. Vzhledem k datu v kalendáři by se mělo říci, že jsme si u velikého ohně ohřívali zkřehlé ruce, ale není tomu tak. Ruce nezebou a oheň jen osvětluje dvanáct měsíčků, symbolizujících právě uplynulý rok.

 Odpoledne se pomalu mění v podvečer a šero ve tmu, v které jsou dobře vidět svíčky naší svíčkové cesty. Jdeme na krásně rozsvícenou náves v Lipí a po celou pouť nás provází cinkání zvonečků.

 Po návratu ke školce nás čeká stůl plný dobrot, voňavých moků, cukroví a různého chroupání. Celý den byl hodně náročný a únava na sebe nenechává dlouho čekat. Tak dobrou noc.

 Jsou okamžiky krásné a ještě krásnější. A mezi ty úplně nejkrásnější patří chvíle, kdy dětské oči soutěží v třpytivosti s blýskavými koulemi na vánočním stromečku. A jak se tak na druhou půli prosince patří, tak se třpytilo i v naší školce.

 Na třídách jsme si ozdobily stromečky a pak jen napjatě čekaly, zda se pod nimi nějakým kouzlem objeví dárky. Po příchodu z procházky jsme byly v šatně úplně tichoučko, abychom Ježíška nevyplašily a on se nám odvděčil jemným zazvoněním. Opatrně jsme nahlédly do třídy a tu srdéčka zaplesala. Pod rozsvíceným stromečkem bylo opravdu naděleno. Asi jsme byly letos zase moc hodné. Nové hračky jsme si pořádně prohlédly, vyzkoušely, a ještě jsme našly čas na ochutnání dobrot ze slavnostní tabule.  Maminky, moc děkujeme. A Ježíšku, tobě taky :-).