22. 2. 2023 Jak se Kočičky projely vláčkem po Budějovicích

Sice se nám dnešní den snažil pokazit tiskařský šotek, který na nástěnce pozměnil jedno číslo, ale naštěstí jeho lumpárnu bystří rodiče odhalili, a my jsme se tak mohly vydat na výlet. A ne jen tak ledajaký výlet. Říkaly paní učitelky, že tohle ještě ani ony nikdy nezažily. A to je teda co říct.

Začalo to vlastně jako kterýkoliv jiný výlet. Na návsi jsme nastoupily do autobusu, který nás dovezl do Českých Budějovic. Jenže tím to „kterýkoliv jiný“ končí. Ten autobus nás totiž vyvezl na střechu velkého domu! Vážně! „Hustý,“ vykřikovaly jsme jeden přes druhého a naši spolucestující se usmívali. Asi si taky mysleli, že to je hustý, ale styděli se to říct nahlas.

Na autobusovém nádraží (což je ta střecha velkého domu), na nás čekal tatínek Kristýnky. Sjely jsme dolů po schodech, kterým se říká eskalátory, a které úplně samy jezdí, takže vůbec nemusíte zvedat nohy, jen stojíte, a najednou jste dole. Na přechodu pro chodce jsme počkaly, až se rozsvítí zelený panáček a za chvilku už jsme byly na nádraží ne autobusovém, ale vlakovém.

Na nástupišti číslo 4 jsme přišly k zaparkovanému vlaku, od kterého měl Kristýnčin tatínek klíče. Úplně normálně, jako mají naši tatínci klíče od auta, tak tenhle tatínek má prostě klíče od vlaku, který si tu jen zaparkoval, aby nám mohl jít naproti. „Nevíte, jestli to jede na Linz?“ ptala se cizí paní, zatímco jsme nastupovaly do lokomotivy. Paní učitelka jí něco řekla a vypadá to, že do Linze nejedeme, protože paní s námi nakonec nenastoupila. A to o hodně přišla, protože Panter, který nás vezl, jel opravdu rychle. „Je to rychlík, ne?“ povídal někdo z nás, kdo asi vlakům fakt rozumí. V kabině pana mašinfíry jsme se vystřídaly úplně všichni. Zjistily jsme, že tam není žádný volant (to se samo sebou rozumí), ale že je tam parádní tlačítko na houkání. A tak jsme houkaly. Houkal Honzík, Daník, Justýnka, Linda… No, nehoukaly snad jen paní učitelky.

Vystoupily jsme někde, kde se to lokomotivami a vláčky jenom hemžilo. Depo se tomu říká a je to taková konečná zastávka. Mají tu kolotoč pro vlaky, protože když tady odtud chcete jet zpátky, musíte lokomotivu nějak otočit, aniž by sjela z kolejí. Tady jsme si vyzkoušely, jestli uneseme vlakovou nápravu. Neuneseme, ale vůbec to není tím, že jsme slabé, je to tím, že taková jedna náprava váží jako celé auto.

A zatímco jsme zkoušely, kdo z nás by to auto unesl, přiřítili se hasiči se specializací na mašinky. Pravdou je, že přijeli docela pomalu. Ale proč by taky chvátali, když nehoří, na kolejích neleží strom, ani nedošlo k žádné srážce vlaku. A protože nic takového nebylo v průběhu naší návštěvy ani nahlášeno, mohli se nám plně věnovat a ukázat nám, co všechno se v jednom z jejich aut ukrývá. Třeba kávovar nebo sušené maso, to proto aby si mohli udělat piknik, když někde musí pracovat celý den. Taky tam mají skládací vozík, který umí jezdit po kolejích, když je zavolají někam, kam se nedá dostat autem. A samozřejmě nesmí chybět hadice s vodou, kterou jsme si vyzkoušely, stejně jako větrák na odvětrání zakouřených prostor. Nikdo z nás neodlétl, i když to fakt foukalo.

Po zamávání hasičům jsme se přemístily do velké garáže. Malý Čmelák, velký Čmelák, malé Lego, velké Lego, Adéla… Ne, to nejsou naši spolužáci, to jsou jména, kterými strejda oslovuje lokomotivy, které míjíme. Venku pak zahlédneme, jak malý Lego táhne malýho Čmeláka. „To malý Lego má teda pořádnou sílu!“ Ale nejvíc nás zaměstnala a okouzlila Adélka. Ona totiž nehouká, netroubí, ona cinká jako tramvaj. My sice moc nevíme, co to tramvaj je, ale ode dneška si už rozhodně budeme pamatovat, jak cinká, protože i to jsme si osobně vyzkoušely.

A pak už jen procházkou zpátky na autobusové nádraží, zblajznout dobrůtky, které si neseme v baťůžcích a tradá zpátky do Lipí.

Moc děkujeme všem pánům, kteří se nám dnes věnovali, a nejvíc panu Čermákovi za zorganizování nezapomenutelného zážitku.

Foto na rajčeti.