24. 1. 2023 ZOO Hluboká na návštěvě v MŠ Lipí

 ,,Medvěd!“ ,,Žirafa!“ ,,Slon!“ Takové odpovědi padaly na otázku, která zvířátka nám asi ze ZOO Hluboká přivezou ukázat. Tak to tedy neklaplo. Což nám bylo jasné hned, když paní Míša přinesla do třídy dvě plastové přepravky. Někteří možná ještě doufali, že se z modré ledničky vyvalí krokodýl, ale většině už bylo jasné, že zvířátka budou menší, nenáročnější. Je to tím, jak nám Míša vysvětlila, že v ZOO zvířata neochočují, ale nechávají jím co největší prostor pro přirozené chování. Asi bychom nechtěli, aby nám třídu demoloval neochočený slon.

První zvířátko, které se nám ukázalo, byla dvanáctiletá suchozemská želva Žofka. Hned se několik z nás hlásilo, že želvu mají doma a že o ní mnohé vědí. A opravdu na otázky paní Míši padaly správné odpovědi. Želva si pochutnává na listech pampelišky, jitrocelu a spoustě dalších. I jablíčka jí chutnají a ne, loupat se nemusí. Vždyť přeci v přírodě jí je také nikdo neoloupe.

 Na želvě je rozhodně nejzajímavější krunýř. Není ani z kamene, ani ze dřeva, dokonce ani z plastu. I když si to třeba někdo z nás myslí. Ne ne, je z rohoviny, což je něco takového, jako naše nehty, koňská kopyta, či kozí rohy. ,,Může si někdy Žofka, když je třeba unavená, krunýř sundat?“ ,,Může!“ byla naše nejčastější odpověď. ,,Nemůže, protože by se jí pak špatně nandával“ zněla další. Míša nám prozradila odpověď správnou. Nemůže, má krunýř přirostlý k páteři. Poté jsme si mohli Žofku pohladit. Prý můžeme, na rozdíl od jiných zvířátek, hladit želvu proti srsti. Asi to bude tím, že žádnou srst nemá. Pacičky a hlavu má hrubou a drsnou. Bude to tím, že se v přirozeném prostředí pohybuje na dravém slunci a krémem proti slunečnímu záření jí nikdo nenatírá.

 Druhé zvířátko bylo trochu neviditelné. Tedy pokud ho dáte na zelené větvičky. Strašilka, pakobylka růžkatá je hmyz a vypadá úplně jinak než moucha, či třeba komár. Prý jsou i strašilky, které vypadají jako lístky, nebo staré suché větvičky. Pakobylka je zvířátko zajímavé, ale co si budeme nalhávat, někteří z nás začali trošku zívat.

Což je rychle přešlo při otevření druhé přepravky. A je to tady! Kromě medvěda jsme se moc těšili na hada. A ono nám to vyšlo! Né že by se z bedýnky vyhrabal medvěd, ale velmi elegantně se okolo Míši ruky obtočil had. Né tak ledajaký had. Bylo nám ctí se seznámit s Mirečkem, krajtou královskou. Mireček, potomek afrických rodičů, se před třiadvaceti lety vylíhl z vajíčka už u nás. Mireček je starý pán, který během svého života navštívit spoustu školek a ví, co se sluší a patří. Pózuje na foto, prohlíží si nás, očuchává si nás rozeklaným jazykem a vůbec nesyčí. To znamená, že se necítí ohrožený, a je mu s námi fajn. V klídku se nechá pohladit, jen by se mu prý nelíbilo poplácávání po hlavičce. Dozvídáme se o hadech spoustu zajímavostí. Třeba, že baští jednou za měsíc. Mireček prý už svojí dávku myšek v lednu dostal, tak se těší na únor. A také, že má moc rád teplo, a že ho na procházku po zasněžené zahradě nemáme brát.

 Teta Míša nám řekla, že na rozdíl od Mirečka, je v ZOO spousta zvířátek, kterým zima nevadí, a že návštěva zahrady v zimě je moc zajímavá. Třeba klokani, hrající si ve sněhu vypadají fakt zajímavě. Takže hurá do ZOO. A jestli se tam nevypravíme, tak se za čas ZOO zase vypraví k nám. Už se těšíme a zvířátkům i Míše moc děkujeme.