29. 5. V Těšově - Jak jsme potkaly skřítka Těšíka

 A je to tady! Dlouhou cestu autobusem jsme přežily bez problémů a pan řidič z nás měl radost, i když zpívání jedné písničky kolem dokola ho asi moc nebavilo. A víte, že dostat se sem do hor autobusem není zas až tak jednoduché? V jedné křižovatce si musel dokonce pomoci zpátečkou. Nakonec nás autobus vyplivl na návsi malé vesničky, kde žije asi jen jedna paní s pejskem. Hned jsme se s ní seznámily.

 Na velikém kopci stojí stará, ale krásně opravená budova. Prý tu bývala škola. A teď nás moc překvapil Péťa. Říkal, že do této školy chodil jeho děda, který v Těšově jako kluk bydlel. To jsou ale náhody, co?

Rozprskly jsme se do pokojů a už se nám v jídelně chystalo jídlo. Na uvítanou kuře na paprice. Paní kuchařka stihla hned při prvním jídle zjistit, že si na nás bude muset pořídit větší hrnce.

 Polední klid většina z nás opravdu potřebovala. Dopoledne bylo docela únavné. A vypadá to, že odpoledne bude ještě únavnější. V jídelně na nás čekal skřítek Těšík, který se už nějak neumí z ničeho těšit a nejvíce by ho potěšilo, kdybychom mu zahrály pohádky. Jako zázrakem jsme našly truhlu k níž pasovaly Těšíkovo klíče a v ní oblečení pro Popelku, Karkulku a Sněhurku. No to je náhoda! Zrovna tyhle pohádky má Těšík nejraději. Slíbily jsme mu, že ho pohádkami potěšíme a on nás ujistil, že jistě získáme nějakým způsobem víc rekvizit.

 A měl pravdu. Hned po svačince se přihnala Popelka a stěžovala si, že jí uletěly včely….. vlastně né včely, ale holoubci, a že sama nedokáže přebrat hrách s čočkou. Tak jsme jí pomohly. A dokonce jsme jí vysochaly náhradní holoubky z hlíny.

 Ještě jsme si pomalovaly dřevěné skřítky, které jsme dostaly od Těšíka („ty jsme dostaly od skřítka Radostíka“) a těšíme se, že si je zítra sešroubujeme. Nezapomněly jsme pořádně prokoumat zahradu a věřte, že je tak velká, že nám to zabralo dost času a sil.

 K večeři nás potěšily těstoviny a my potěšily paní kuchařku s žádostmi o přídavky. Jídlo nás tu moc baví. Přistane nám před nosem a prázdný talíř sám zmizí. Tedy sám ne, ale někdo ho za nás odnese. My si jen sedíme a baštíme.

 Lítání už bylo dneska až až, chtělo by to nějakou poklidnou procházku. Víte, že když jsme ubytovaní na horách, třeba na Šumavě, tak vedou vycházky úplně vždycky do kopce? Jeden takový nás vyvedl za ves a tam se před námi objevil nádherný výhled. ,,Támhle je Kašperk“ povídala teta. „Kašperk! Ten já znám, to je hrad, tam jsem byl a bylo to tam moc pěkné, měl jsem párek v rohlíku“ ozvalo se mezi námi. ,,A támhle je Svatobor“ povídala teta Lucka, a ještě dodala, že bychom tam mohly jít. Pěšky, rovnou za nosem. Tak to se po ní nevěřícně podívaly i ostatní dospělačky.  

 Dnešní den jsme si užily a teď už pochrupujeme v postýlkách. Možná se nám bude zdát o Popelce.