6. 2. 2023 Dravci v MŠ

Už několik dní nás ve školce navštěvuje sova. Krásná, bílá, heboučká, plyšová. V pondělí k ní přibyl kamarád Denýsek. Ten už plyšový nebyl, byl opeřený krásně zbarveným jemným peřím a lítal po třídě. Denýska nám přivezl ukázat pan sokolník, který umí o sovách a dravcích moc krásně vyprávět.  Denýsek, tak jako všechny sovy pálené, má velikou hlavu, a proto si lidé myslí, jací to nejsou chytráci. Pan sokolník nám vysvětlil, že je to veliký omyl. Že v té veliké soví hlavě není ukrytý veliký mozek. Ten je prý malý, ale veliké jsou oči a uši. Naučit sovu poslouchat na slovo je náramně složitá práce. Tady není na místě nějaká drezůra, ale důležitý je vztah mezi lidským a zvířecím kamarádem. Denýsek nám na rozloučení zasyčel, on totiž nehouká, jak se říká, ale přátelsky syčí a šel se schovat do klidu auta.

 Vystřídala ho jednoletá Terezka, což je výr africký. I Terezka pana sokolníka krásně poslouchala. Prý je to tím, že jeho sokolnická rukavice je pro ni místem pohody a klidu. A taky bašty. Terezka nám předvedla, že slyší na jméno a přivolání má bezchybné.

 Výr velký je opravdu velký a jmenuje se Kuba. To je další kamarád v sokolníkově hejnu. Je mu už dvacet let, ale žádný stařeček to není, prý by se mohl dožít i padesáti let. Kuba váží 3 kg a pan sokolník s ním každý den musí dlouho trénovat. Udržet v natažené ruce 3 kg není jen tak, o tom se přesvědčily i paní učitelka s tetou. Kuba svého pána poslouchal i po velkém nakrmení. Tím nám ukázal, že to není jen o té baště, ale opravdu o kamarádství. Jeho příbuzní v přírodě se nejraději krmí ježky. To proto, že ježci děsně dupou a výr to až tam nahoru dobře slyší.

 ,,Jů, orla jsem si sliboval!“ nadšené výkřiky Mirečka přivítaly Bohouše, orla skalního. Majestátní dravec zbystřil pozornost nás všech. Jediný ze čtveřice opeřených kamarádů se nám neproletěl nad hlavami. Asi by mu byla třída malá. Orli loví, na rozdíl od sov, očima. Prý vidí až na čtyři kilometry. A nejvíc nás zaujalo, jak jsou chytří. Hlavičku mají mnohem menší než sovy, ale pálí jim to. V jižních zemích loví želvy. Že se špatně dostanou do krunýře? Orel vynese želvu do výšky, shodí ji dolu na skálu a je to. Může se nám to líbit, nebo ne, ale tak to prostě je, je to příroda. Bohoušek má na sobě jedno bílé pírko. To je prý rarita, která vznikla při zašití křídla po úraze.

 Po celou dobu vyprávění měl pan sokolník Bohouškovy zabijácké drápy a mohutný zobák pár centimetrů od obličeje. To chce velikou odvahu, říkáme. Ba ne, prý je tomu jinak, odvaha není zapotřebí. Pán a jeho dravec si musí absolutně důvěřovat, musí být dobří kamarádi a ti, jak víme, si nikdy neublíží. Dnes jsme byli svědky krásného přátelství mezi panem sokolníkem a jeho opeřenými přáteli.