8. 6. 2023 Jak jsme jely do Vodňan

 ,,A kde tam bude ten tábor?“ ptal se Jiřík  při jízdě autobusem. ,,Jaký tábor?“ ,, No přeci ten, jak tam budeme bydlet a spát.“ Tak to neklaplo.

 Autobus nás odvezl do Vodňan, vyplivl na parkovišti a počkal na náš návrat. Trošku se načekal, protože než prolezete obří hřiště plné různých dřevěných prolejzaček, houpaček, skákaček a kdoví čeho všeho ještě, tak to přeci jen trvá. A tady je to hřiště dokonce na cestě do kopce z kopce. A do kopce bylo fakt DO KOPCE! To věřte.

 Mezi hravým dováděním jsme ještě nacházely houby. Ony se nedaly přehlédnout, ale ani vytrhnout, dát do košíku a pak na pánvičku. To dospělačky nejvíc mrzelo u ryzce syrovinky. Chtěly jsme je trochu potěšit, tak jsme je skandováním donutily také absolvovat herní prvky. Bez smíchu se to opravdu neobešlo. A smála se s námi i úplně cizí maminka s malým chlapečkem.

 ,,Teto koukej, jak nejsem hladová“ povídala Eliška. Hladový rozhodně nebyl vůbec nikdo, protože se batůžky plné dobrot otevíraly průběžně celou cestu. A byly v nich poklady. Kromě toustů, rohlíků také palačinky, borůvky a všemožné další pochutiny. A že teta Zuzka měla obavy, abychom nestrádaly na výletě hlady, tak ještě napekla spoustu řízků. Ne, nezbyly.

 Někde mezi hravou paletou barev a vodnickými džbánky s vývojem žáby začalo pršet a bouřit. No, pršet se říct nedá. Vzaly jsme si pláštěnky, ale kdybychom kličkovaly mezi kapkami, tak byly úplně zbytečné. Přesto jsme poslední stanoviště už jen tak prolétly a uháněly k autobusu.

 Po pár ujetých metrech se na autobus vylilo nebe. Měly jsme veliké štěstí, že se nevylilo dřív. Teď už můžeme jen v klidu podřimovat a těšit se na další výlet.