Za pirátským pokladem do Jiřičné. Den třetí 3. 6. 2022

Včera jsme šly spát brzy. Mořský vzduch a práce na lodi prostě unavuje. O co dřív jsme šly spát, o to později jsme vstávaly. Nasnídat, sbalit kufry, vyklidit pokoje, sváču do batůžku a ven. A z ničeho nic mezi námi stojí námořník Jiří i se svým roztomilým a krásným, pestrobarevným papouškem (no jo, už jsme si na něj zvykly). A že prý se na tu poslední plavbu vydá s námi. Takže složit kousky map, které jsme v uplynulých dvou dnech získaly, a vzhůru na palubu. Po vylodění se na místě, které nám na mapě ukázal křížek, nikde nic nebylo. Zalitovaly jsme, že nemáme lopaty, protože poklad přece může být úplně klidně zakopaný. Nebo taky může viset na větvích stromů. Přece jen ta mapa nebyla v 3D. Nakonec ho ale Miky našel. Jen tak, na zemi. To jsme se teda divily, protože jsme o něj všichni málem zakoply, když jsme ho míjely. Teď přišly na řadu klíče, které jsme také poctivě sbíraly, vyhrávaly, získávaly s dopomocí štěstí. Devět jich vůbec nepasovalo a do zámku nešly ani zastrčit (třeba ten, co máme doma na záchodě). Ze zbylých tří vybral Lukášek D. jeden jediný a světe div se… Páni, óóóóóó, zlato, drahé kameny, šperky, mušlový přívěsek a další zlato… Víc už se blýskaly jen hvězdičky v našich očích. Každý jsme dostaly svůj zasloužený díl pokladu. Námořník nám ještě jednou poděkoval, rozloučil se s námi, a za chvilku přiběhla zklamaná paní učitelka Lucka, že o celou tu zábavu přišla. My jsme jí ale všechno důkladně povyprávěly, pěkně jeden přes druhého.

Po návratu na baráček jsme za naše ukázkové chování dostaly jako odměnu k obědu kuřízek s brkaší a suvenýrek na šňůrku. Naše paní učitelky souhlasily s tím, že si to opravdu zasloužíme. Pak už jen autobus, prospaná cesta, zablokovaný příjezd ke školce, potlesk panu řidičovi, davy rodičů, úsměvy, slzičky (maminek, ne naše) a tím končí naše přeslavná plavba, která se asi nezapíše do dějin, ale do našich srdíček a krásných vzpomínek určitě.