Fotogalerie

,,Já už se v noci nepočůrávám“ špitl tichý hlásek, sotva se ve dveřích objevil pan Mikuláš. Pak teprve důstojný pán pozdravil, zeptal se jakpak se máme a poprosil nás, abychom mu pomohly zavolat pomocníka čerta. A že my se ani čertů nebojíme, tak jsme rády pomohly. Čert byl takový popletený umouněný hromotluk a z blýskavých očí mu koukalo dobro vůbec né pekelné, ale  pěkně rošťácké. Tak s tímhle čertiskem bude legrace. A taky že byla. Pomotal co mohl a dokonce se nám snažil namluvit, že kýchnutím rozfoukal nadílku. Pěkně se přitom hladil po chlupatém bříšku. Potom předčítal z nějakého lejstra, že jsme prý hodné a těch pár připomínek k našemu chování vyřešil jak nejlépe mohl. Roztrhal lejstro a vše nemilé rozumě zahodil. Prý to bylo moc dlouhé. Konečně jsme se také dostaly ke slovu a mohly naší návštěvě zazpívat a zarecitovat a za to jsme se přeci jen ke kýžené nadílce dostaly. Ano, poděkovat jsme nezapomněly! Že k nám přišel Mikuláš trochu brzy? No to přeci nevadí a i tak se těšíme, že se ve čtvrtek opět uvidíme :-)

Je tomu už dávno, kdy jsme byla malá miminka. Teď už jsme veliké děti, víme co se sluší a patří, jak se chovat při slavnostních okamžicích a ještě k tomu umíme krásně zpívat. Proto nás pozvali z obecního úřadu, abychom zpěvem přivítaly do světa, a hlavně do obce Lipí, nové občánky. To jsou malinká miminka, která zatím nic, z toho co umíme my, neumí. A bude ještě hodně dlouho trvat, než se to vše naučí. To si myslíme my, dospěláci si myslí, že to bude coby dup :-). Přejeme jim, ať se jim u nás krásně a vesele žije a ať se taky rády učí naše písničky. 

 ,,A v sobotu jí dej pořádného hubana“ zněly pokyny na jedné z mnoha zkoušek. Ztepilý princ zatím pojímal tuto část role stydlivě. Vždyť dát pořádného hubana vychechtané Sněhurce není určitě nic jednoduchého. Poslední pokyny rozdány, nervozita na bodu varu a jdeme na to. Na co? Na představení pro návštěvníky Vánočního jarmarku v Lipí.

 Na prkna znamenající svět vtrhla Sluníčka…… tak takhle to mělo být, ale paní učitelky míní a bacily mění.  Jak jistě víte, na ruce máme pět prstů. Takže, chceme-li si zahrát na ruku, potřebujeme pět herců. A pět Sluníček si svoji roli nádherně připravilo. Ovšem teď na místě máme prstíky jen tři a to na celou ruku nestačí. Nevadí, zaskočí paní učitelky a ,,nejmenší prstíček, jmenuje se malíček“ v nádherném podání Lukáška rozesměje okolostojící rodiče.

 A už přichází čas pro šikovnou vyprávěčku, zlou královnu a kouzelné zrcadlo. Že už jste uhodli o kterou pohádku jde? No jasně. Krásná královna v černém se od pravdomluvného zrcadla dozvěděla, že není nejkrásnější a poslala myslivce zničit sličnou Sněhurku. Jenže hodný Tomášek přinesl Sofince raději čokoládové srdce Milka a Bětčino srdce i nadále bilo. Bylo zdrávo v trpasličí chaloupce. Alespoň dokud se nedostavila zakuklená zlá královna s otráveným jablkem. A konečně přichází čas na onoho pořádného hubana a potlesk pro naše Kočičky. Nezbývá, než poděkovat všem skvělým hercům a zeptat se Honzíka, jak to bylo s tou pusou. ,,Dal jsem jí pořádnou“, takže je vše v pořádku a Kočičky můžou vyklidit podium pro vystoupení angličtinářů. Pak už se jen pokocháme pohledem na skvělý Bárováček a rozprchneme mezi krámky a dílničky. Cosi pokoupíme, vyrobíme a hurá domů.

 ,,Jaká bude dnes pohádka“ ptala se paní učitelka. ,,Koblížková“. A je tomu tak. Přijelo k nám divadlo Zvoneček a přivezlo sebou pohádku koblížkovou.

 Nejprve jsme paní herečce odpověděly na otázku, kterak se v divadle chovat a co určitě nedělat. ,,Nesmí se dělat randál, vytahovat něco rachtícího a nebo koleje“. Tak, koleje nevytahujeme, může přijít pohádková babička. Ještě si popovídáme, z čeho se koblížek dělá a Honzík si vyslouží velikánskou pochvalu, za odpověď, že kvasnice. To prý ještě v žádné školce nikdo neřekl.

 A už je na jevišti babička, kuchtící dědečkovi nějakou dobrotu k obědu. Dědeček se trochu zdržel v lese a babička se obává, zda ho tam někdo nepřepadl. Prý přepadl, říká dědeček, když už konečně dorazil z lesa domů. Z myslivny vycházela lahodná lívancová vůně a dědečka přepadl hlad. A na to má babička lék, vlastně koblížek. Koblížek krásně do zlata smažený odpočívá na okně, aby vychladl. Kdyby ho dědeček zblajzl za horka, tak by ho přepadl břichabol.

 Jenže koblížek je koumák. Seskočí z okna a uteče před mlsným dědečkem do lesa. Tam potká neméně mlsná zvířátka. Zajíčka, vlka a medvěda. Všichni by se do koblížka rádi zakousli, ale ten je mazaně napálí a všem uteče.

 Až potká lišku. A to narazil na někoho mazanějšího. Liška předstírá, že o sladké koblížkovo tělo nemá nejmenší zájem a zajímá ji jen koblížkův zpěv. A tak se koblížek, máslem mazaný, zpěvem vytahuje, jak všechny přelstil. Jenže liška je mazaná nejen máslem, ale všemi mastmi a koblížka přiláká předstíranou hluchotou blíž a pak…. Au! Ona si do něj kousla! Dozněla koblížkova písnička a tím skončila i pohádka. Jen nám liška ještě pověděla, že se nemáme nad nikým povyšovat, na nikoho se vytahovat, aby se do nás taky někdo nezakousl. A ještě řekla, že by se s námi o koblížka ráda podělila, ale brání jí v tom hygienické předpisy. Tak se tedy jdeme zakousnout do oběda.

Když v říjnu listí nespadne, tuhá zima se přikradne- tak praví pranostika na měsíc ŘÍJEN. A zimu tím máme jasnou, bude tuhá. Naše školkové břízy a lípa brání své zlaťáčky a nechtějí je letos nějak pustit. To bude asi tím, že se říjnové počasí tvářilo docela letně a o počasí jsme si také celý měsíc povídaly. Všechna roční období známe a dokážeme k nim přiřadit ty správné zvyky a počasí. Pravda, letošní říjen nám s tím trochu zamíchal, ale ke konci se přeci jen umoudřil a přestal letně dovádět. Přihrál nám trochu mraků a my víme, z čeho mraky jsou, jak vznikají a jak jsou těžké. To byste koukali, nad námi se prohání úplná stáda slonů. Zašly jsme dokonce tak daleko, že jsme si pravý mrak na třídách vyrobily.

 Také jsme si povídaly o vlaštovkách, čápech a ostatních opeřencích, kteří nás na zimu opustili a nám nezbývá, než se těšit na jejich návrat. A teď počkáme, zda v listopadu zlaťáky z bříz spadají.

 Kdo chtěl dnes do naší třídy vstoupit, neměl to nikterak jednoduché. Notnou dávku odvahy musel prokázat. Nejprve se v šatně proklestit pavučinou a prosmýknout hejnem létajících duchů. Ani teď neměl vyhráno, neboť třídu během noci zaplavilo hejno černých netopýrů a usadilo se na našem košatém stromě. A to celé ještě hlídal čarodějnický mazlíček Macík. Krásný exemplář trochu přerostlého pavouka se zuby jako meč, ale dobrák je to a velký mazel. Když už se odvážlivec do třídy dostal, tak zjistil, že dobře udělal, neb ho vítala sebranka děsivě hrozivá, tu kostmi chrastící, tu pavučinou omotána, ale radostná a veselá.

 A hned ho do kola vzala. Tančilo se, zpívalo, křepčilo, až se netopýřím princeznám a čarodějnickým učnicím sukénky natřásaly a upírům kapala krev ze zubů. Krásná dýně celé to šedobíločernofialové hemžení jasně oranžovou barvou rozjasňovala. ,,Asi si uděláme dýňovou polévku“ ,,Ne ne, ze mne ne, já už jsem vydlabaná“.

Při přehlídce krásy se mezi námi ještě objevil skvostný motýl, osminohý pavouk a věřte nevěřte, dokonce jednorožec.

Nějakou tu hru jsme si zahrály, o svých straších popovídaly a pak ony strachy do kotle zahodily.

Na návštěvu dorazily i Kočky, u kterých se to hemžilo sebrankou stejně vydařenou, vedenou paní učitelkou ode dneška zvanou Hlava Otevřená :-) . Tuze hezký den, plný smíchu, to byl.

 Že je podzim kouzelník, který dovede vesele zbarvit listí a vytvořit spoustu krásných plodů už dávno víme. A že my jsme šikovné děti mající neméně šikovné rodiče, tak dokážeme podzimní úrodu využít k nádherným výrobkům.

 Proto jsme se ve čtvrtek všichni sešli na zahradě naší školky a z lesklých kaštanů, čepičkatých žaludů, barevného listí, červených šípků, měkkého mechu, zářivě oranžových dýní a ze spousty dalších věcí, jsme tvořili parádní umělecká díla. Parapet okna se po chvíli našeho snažení plnil panáčky, sovičkami, šneky a vším možným dalším. Mimo jiné vedle dýňových hlav zaparkovalo i závodní auto ze šišky. Nápaditost dětí i rodičů paní učitelky moc ocenily.

 Když si naše ruce potřebovaly trošičku odpočinout od lepení, stříhání, vázání, tak jsme si na našem malém kopečku pouštěli draky a u okénka jídelny se trochu občerstvili.

 Počasí nás během dopoledne strašilo přeháňkami a větrem, ale sotva zahradní akce vypukla, tak se jako na zavolanou umoudřilo a mohli jsme si společné odpoledne krásně užít.

 Děkujeme všem, kteří se naší veselé akce zúčastnili a těšíme se na další.

Měsíc září je měsícem hodně důležitým. Přicházíme do školky po letním dovádění a některé z nás prožívají své úplně první dny bez maminek. Teď, na konci měsíce, už víme, že to parádně zvládneme a ve školce se dozvíme mnoho nových věcí a vyrobíme spoustu krásných výtvorů.        

  Měsíc září nám k tomu nabídl třeba šípky, ze kterých jsme vytvořily srdíčka pro maminky. A kromě toho jsme si uvařily šípkový čaj, ochutnaly šípkovou marmeládu a prožily týden dobrodružství s Šípkovou Růženkou. Když jsme ji vysvobodily ze šípkového zajetí, tak jsme ještě v lese postavily domečky pro malé skřítky.

  Září je měsícem zrajícího ovoce, tak jsme si upekly koláč a vytvořily jablíčka z modelíny. Sluníčko nás provázelo na našich procházkách, a když se nám schovalo za mraky, tak jsme si vyrobily sluníčko ve třídě.

 U Kočiček jsme ochutnávaly i dozrávající zeleninu a koření. Ochutnávání česneku a cibule provázely krásně zkrabatělé obličeje. U nějakého zeleného listí se paní učitelka ptala, copak to je, zda známe voňavou zeleň, kterou dávají maminky do polévky jako koření, a napovídala: ,,no přeci li…. libe….“ A hned jsme měly jasno! Z jednoho hrdla vypadlo:,, LIBEREC“ a zároveň z druhého: ,,LIBELENKA“. Ba ne, libeček to byl.  

A přitom všem jsme si ještě stihly zadovádět, pohrát a oslavit pár narozenin. Moc děkujeme za krásná pohoštění od maminek.

 První divadlo, které nás v tomto školním roce navštívilo, se jmenuje DIVOLOĎ. Tentokrát připlulo bez lodi, s pohádkou O Červené Karkulce.

 To byl jednou jeden domeček a v něm se narodila holčička. Maminka s tatínkem vymýšleli holčičce jméno, a to jsme je musely trochu zarazit, protože nápady jako Plachťanda, Rypanda, či dokonce Kvadranda považujeme za nesmysl. Ještěže přiletěla víla a pojmenovala holčičku po babičce: Karkulka. Karkulka rostla, až přerostla rodiče a mohla dostat svůj první velký úkol. Samou radostí výská a bere od tatínka dárek a radu, aby ještě po cestě natrhala kytičku a nezapomněla dát babičce pusu na pupík? Prosím?!? To se zase řehtáme. Prý je tu u nich v rodině běžné. Tak dobře.

 Na louce s kytičkami si Karkulka užívá krásného dne a ani jí nepřekvapí, když se mezi poletujícími motýlky objeví chlupatý vlk. ,,Kampak jdeš, Ňaminko?“ ptá se. ,,Jdu za babičkou s dobrotami k narozeninám. A proč mi říkáš Ňaminko, pejsku?“ Vlkovi se začínají zbíhat sliny na babičku, Karkulku i s dezertem a dál to pokračuje, jak už jistě znáte. Posílá Karkulku dlouhou oklikou, aby se k domečku babičky dostal dřív a mohl babičku slupnout. To se mu povedlo, ač mu babička utíkala. Do domečku se dostavila Karkulka a padaly známé, až profláklé otázky o velikosti uší, očí a zubů.  A nakonec i Karkulka skončila ve vlkově břiše.

  Aúúú, aúúú, aúúúú se nese lesem a přivádí pana myslivce do domečku. Tam vlk naříká: ,,Aúúú, to mě bolí břicho, to mě v něm asi šťouchá ta bába hůlkou, aúúúú“. Dobrák myslivec vydobude z vlka slib, že už nikdy nikoho nesežere a dobře mířenými skoky na vlčí břicho osvobozuje veškeré osazenstvo břicha. A tak se v domečku sejde babička, Karkulka, čaroděj a dokonce i Kašpárek.

 Vlk se všem omluví za svoji nenažranost. Je mu odpuštěno a co víc, myslivec si ho vezme jako mysliveckého psa. Z celé radosti a vděku se vlk nechá námi všemi podrbat na chlupaté hlavě.

,,A ještě mám jedno upozornění pro paní učitelky“ povídá příjemný pan herec svým hlubokým hlasem. ,,Jestli se děti budou drbat, pak vězte, že jsme přivezli vše, co jsme mohli.“

 Proč se tomu paní učitelky smály, moc nevíme, ale proč jsme se smály celou dobu my, to víme dobře. Takhle je to pokaždé, když k nám připluje DIVOLOĎ. Děkujeme.