Fotogalerie

Výletování nás baví. A když je výlet do přírody, kde se dozvíme něco nového, a ještě se u toho pořádně vyřádíme, tak to je veliká paráda. A přesně tu jsme dnes prožily v přírodovědném muzeu Semenec u Týna n/Vlt., kam nás zavezl autobus. Tohle muzeum není nějaký veliký dům pod střechou. Střechu mu dělá obloha, která se na nás dnes usmívala. Ptáčci krásně předváděli své pěvecké umění a paní Bára nám o nich hodně vyprávěla. ,,Co si dávají ptáčci do hnízda?“ se také ptala. Tobíkovu odpověď, že malé ptáčky, uvedla na pravou míru a ještě vysvětlila, jak se rozezná, zda ledňáček nese ulovenou rybku svým mláďátkům, či si na ní chce pochutnat sám. Neprozradíme, jen napovíme, že v tom mají roli rybí šupiny.

 Poté jsme prošly voňavou zahrádku, ze které jsme i ochutnaly. Věřte, že pelyněk je opravdu hodně hořký a máta připomíná zubní pastu.

 Moc nás bavilo zachraňování zvířátek z bludiště, při kterém potřebovali zachránit i někteří z nás. Ještě jsme my, Sluníčka, vykutala nory pro jezevce a prošla se po chodníčku plném kamenů, šišek, slámy a písku. To nás bavilo nejvíc. Paní Bára nás vzala i do podzemí, kde nám předvedla kouzelnou moc přírody na ukázce krápníkové jeskyně a svítících kamenů. Tak to byl zážitek, že i dospělačky údivem ztratily řeč. Ještě bylo třeba se rozloučit se strážcem muzea, velikým pterodaktylem, a vrhnout se do útrob batůžků, které nám naplnily maminky samými dobrotami.

My, Kočičky, jsme si stihly projít zážitkovou zvířátkovou cestu, na které jsme mimo jiné potkaly i pavouky a mravence. To se nám moc hodilo, neb přesně o nich si už pěkných pár dní povídáme. V roli pavouků jsme předvedly naši obratnost a nepotrhaly žádnou pavučinu. A díky pavoučí pohádce už nikdy nezapomeneme, že má pavouk osm nohou. Další informace byla nová i pro paní učitelky. Ani ony nevěděly, že se ptáčci koupou v mraveništi, aby je kyselina mravenčí ochránila od klíšťat a dalších breberek.

 Šedobílý jezevec byl zas zvědavý, jak se popasujeme s nástrahami temné jezevčí nory, a zda bychom si po tmě dokázaly ulovit potravu. Cinkání rolničkových nástrah dosvědčilo, že bychom to zvládly. Přeci jen si ale dáme raději nějaké ty řízky a zeleninku z krabiček, která nám připravily maminky. 

 Výlet se nám moc líbil a asi bychom se potřebovaly na Semenec ještě vrátit, abychom prolezly úplně vše, co muzeum nabízí. Je toho tolik, že nám celý den nestačil.

  Po školce nám začala z ničeho nic létat košťata, přidali se netopýři a sem tam nějaká čarodějnice. Tak už to na konci dubna bývá, že se čarodějnice rojí. Největší rojení propuklo ve čtvrtek odpoledne na naší zahradě. To se dostavily čarodějnice velké, malé, rychlé, šikovné, prostě všechny možné. Čarodějnický oheň se nezapaluje sirkami, ale kouzlem. To správné kouzlo zná čaroděj Mireček a děti mu pomohly hlasitým zavoláním zaklínadla. ,,INCENDIO“ zaznělo třikrát, než se podařilo vyladit pořádnou sílu zaklínadla, která oheň opravdu zapálila. Poté přišlo zdobení březové májky a její postavení. A teď už můžeme k bohatě prostřenému stolu. Dobroty, za které moc děkujeme šikovným ručičkám našich maminek, zapíjíme tu žabím slizem, dračím ohněm…. jak je komu libo. Všechny limonády jsou moc dobré a sem tam se některá z dospělých čarodějnic zeptá na recept. No, je třeba pochytat žáby, hady, draky a pak do toho vrazit…… ale né, to je čarodějnické tajemství.

 Hlavní čarodějnice kuchařka ještě odborným okem zkontroluje kvalitu nařezání a opečení špekáčků. Všechny špekáčky, ať už granát, chobotnici, tulipán a mnoho dalších ohodnotí jako krásné a zajímavé. Za srdce jí ovšem nejvíc chytí špekáček se srdcem a vyhlásí ho jako vítěze mezi všemi těmi nádhernými voňavými výtvory.

 Slalomem po zahradě poletují čarodějnice na košťatech, ty méně rozlétané si v klídku navlékají čarokrásný náhrdelník a odpoledne pomalu předává vládu večeru.

 Tak už jen dopít lektvary, dojíst košťata, pavouky i další dobroty, poděkovat kouzelnému počasí a pomalu se rozloučit. Ještě je třeba uhasit oheň, a to je tedy fuška. Po kouzelnicku zapálený oheň lze uhasit zase jen kouzlem. Tady ani čtyři kýble vody nestačí. Takže ,,OIDNECNI“ a spát.  

 Den Země jsme oslavily procházkou jarně zelenou přírodou. Na trase označené fáborky jsme našly deset úkolů, které jsme hravě splnily. Tím jsme se staly mistry a mistryněmi mezi ochránci přírody.

,,Jaké odpadky dáváme do žlutých pytlů a popelnic?“ ptá se paní učitelka. ,,Přece žluté“ odpoví jedno ze Sluníček vcelku logicky. Před dnešní dlouhou procházkou jsme si vysvětlily, že tomu tak není, že do žlutých popelnic patří plastové odpadky, do zelených skleněné, do modrých papírové….. a že je potřeba toto třídění dodržovat, protože tím pomůžeme přírodě. Ještě víc přírodě pomůžeme tak, že budeme vytvářet odpadků co nejmíň. Což je těžké a složité, ale když pomůžeme přírodě, tak vlastně pomůžeme sami sobě. Teorii máme za sebou a teď do terénu. První odpadky byly nalezeny ještě, než jsme došly ke krámu. A na kraji lesa vypuklo přímo odpadkové nadělení. Pod stromy, v zeleném borůvčí odpočívaly kusy skel, plastů, kovových věcí, a dokonce záchodové prkénko. Tak si tak přemýšlíme, kdo si do lesa vezme záchodové prkénko a k čemu ho tam potřebuje? Všechno to putovalo do pytlů a my putovaly dál. Po cestě si ukazujeme kytičky, které se derou na svět mezi plastovými lahvemi. ,,Hele, tady roste ta tulovice“ říká Eliška a ukazuje na svízel přítulu, neboli přítuláka, jak kdosi povídá. Tudy, k ,,sově“, chodíme docela často. A protože sbírání odpadků považujeme za vcelku normální činnost, kterou provádíme i na běžných procházkách, tak dnes podél cesty nenalézáme téměř nic. Za což se pochválíme a zajdeme si pro odpadky hlouběji do lesa. Na konci procházky nás čeká veliká odměna. A tou je pohled do nádherně rozkvetlého a jarně zeleného údolí. Příroda nám, Sluníčkům, moc děkuje za pomoc.

 Pro nás Kočičky by byla sluníčková trasa krátká. Pojaly jsme akci ve velkém a našlapaly celých pět kilometrů. Potěšilo nás, že jsme místy nenacházely odpadky vůbec žádné. Ale přeci jen se i v lesích na druhé straně Lipí něco odpadků urodilo. Všudypřítomné láhve, plechovky, kus koberce, a dokonce školní aktovka. Tomu trochu nerozumíme. Že by žádnému školáčkovi nechyběla? Také my jsme naplnily spoustu pytlů a nic nevadí fakt, že oficiální akce ,,Ukliďme Česko“ proběhne až zítra. Ono je třeba té naší přírodě pomáhat pořád a nečekat na nějaký ten pokyn. Akci bychom mohly zakončit výstižným vyjádřením Petra: ,,Jak můžou bejt lidi takový prasata?!“ 

Vycvičit sovu, to vám je ale dřina. To není jako naučit našeho psíka Alíka dávat pac. Ten se to naučí třeba za den, ale aby se sova naučila létat tam, kam pan sokolník chce, trvá celý rok. Sova totiž vůbec není moudrá a chytrá, jak nám tvrdí pohádky. Ona je naopak úplně ….. nechytrá. Ale je ták krásná. A sova pálená, která se jmenuje Denýsek, byla úplně nejkrásnější. Když nám pan sokolník o sovách vše vypovídal, tak jsme si mohly heboučkého Denýska pohladit. Takhle jemňounká peříčka má proto, aby nebyl při letu slyšet. Poté se nám představila Terezka, což je výr africký a na rozdíl od sovy pálené vidí moc dobře. Prý ráda pozoruje letadla.

 A pak se na naši zahradu dostavil majestátní velký výr velký. Ten je ale velký. Jmenuje se Kuba, je mu 22 let a pan sokolník ho má od štěněte. Vlastně od vajíčka. Pan sokolník s Kubou nám předvedli velkou dávku přátelství. Kuba spolupracuje se svým páníčkem bez odměny. Tu samozřejmě taky dostává, ale není pro něj podmínkou, aby svého dvounohého kamaráda poslouchal a neuletěl mu do přírody. Kuba je vůbec přátelský a přítulný. To si vyzkoušely i paní učitelky a prý je sokolnictví moc bavilo.

 Také orel skalní Bohoušek si ochotně sedl na nastavené ruce paní učitelek. Kdosi z nás by si to rád vyzkoušel, ale to by musel pan sokolník přivézt malé mláďátko. Čtyřkilového Bohouška, kterému je už 23 let by nikdo z nás neunesl.  

 Dozvěděly jsme se spoustu zajímavostí z výcviku a ze soužití člověka a dravce. Že v tom musí být pořádná dávka lásky, bylo na první pohled vidět. Pan sokolník si se svým opeřeným kamarádem naprosto důvěřují. Kdyby tomu tak nebylo, mohly by být pro pana sokolníka ostré drápy a zobák hódně nebezpečné. Toho se ale náš pan sokolník bát nemusí. Se svými kámoši se mazlí a říká jim laskavě: ,,ty jsi ale moje jelítko“.

 Právě posloucháme pohádku o žabce Žabetce a pomaličku usínáme. Co se nám asi tak bude zdát? Třeba o zakleté princezně, které jsme večer pomohly k získání správných odpovědí do testu o pohádkách. Představte si, že si třeba myslela, že ježibaba bydlí v paneláku. To proto, že nedávala při probírání látky o pohádkách pozor.

 Pomohly jsme pohádkovým bytostem s jejich prací, třeba ježibabě při zdobení perníčků. Také Zlatovláska byla ráda, když jsme jí asistovaly při použití živé vody. Karkulka, která se lekla vlka a vysypala košíček, přivítala naši pomoc s hledáním. Popelce jsme pomohly přebrat knoflíky na zelenou a červenou košili. Víla Amálka nás roztančila a požádala nás, abychom nasbíraly léčivé bylinky pro jelena Větrníka.

 Za pomoc jsme získaly od fešných bytostí testy, které princezna tak popletla. No, i kdosi z nás chtěl zakroužkovat, že Karkulku zachránil Spiderman, a Popelku pasoval do role uklízečky. Nakonec jsme se ke správným odpovědím dobraly a potrubní poštou je odeslaly princezně. Ještě jsme se naučily zaklínadlo, kterým jsme princeznu zavolaly. A klaplo to! Přišla krásná, štíhlá princezna se zářivými vlasy, krásnými šaty a milým úsměvem. V nejmenším se nepodobala té podivné postavě, která nás zkraje večera požádala o pomoc. Pohádkové testy díky nám zvládla na jedničku, moc nám za to poděkovala a otevřela truhlu s pokladem. No páni! To nám oči přecházely. Ještě jsme jí slíbily, že se na nás může obrátit, dostane-li se zase do šlamastiky. Ale myslíme, že teď už bude ve škole dávat pozor.

 Poté následovala večeře, za kterou děkujeme tetám z kuchyně. Těstovinový salát jsme si samy nandaly, protože už jsme veliké děti, které zvládnou nejenom nandání salátu, ale i přespání bez maminek ve školce. No a samozřejmě taky diskotéku. A teď už pšššš….. usínáme. …..

A je to. Už víme, jaké to je, prožít večer a noc ve školce. Je to zajímavé, dobrodružné a veselé. Teta se ráno ptala, co má napsat rodičům. Tak jsme jí poradily. ,,Napiš, že jsme byly moc hodné a nikdo neplakal“. ,,A napiš, že jsem se vůbec nebál a doma se někdy bojím. Asi proto, že nás tu bylo hodně.“ ,,Taky napiš, že jsem udělala moc dobře, že jsem tu spala.“ Celé je to pravda, noc byla klidná a pohodová. Ráno jsme zbaštily dobroty, které nám maminky napekly a za které moc děkujeme. Pak nám ještě žirafa, tedy vlastně paní učitelka, rozdala diplomy za naší statečnost. ……… A pár slov dospělačky: Děkujeme, že můžeme s vašimi dětmi zažívat tak skvělé akce. Moc jsme si to s nimi užily a jejich ranní odpovědi na otázky, jak se jim to celé líbilo, nás nesmírně zahřály na duších. 

  Abychom mohly přivítat jaro, musely jsme se nejprve zbavit zimy. A to se nám dnes podařilo. Moranu, která zimu představovala, jsme vyrobily moc krásnou, až nám bylo líto jí utopit. Ale nedalo se nic dělat, jaro už je za humny a zima mu musí uvolnit místo. Po splnění jarní povinnosti jsme se ještě pořádně prošly a pozorovaly, jak se má jaro k světu. A teď už se těšíme, až schováme zimní bundy do skříní.   

 Dneska se nám najednou roztáhly pusinky samy od sebe do úsměvu. To se pusinkám stává, když vidíme něco milého, co nás potěší. Bylo to tím, že mezi nás přišla tříletá Bára. Taky se na nás usmívala a její panička nám řekla, že je Bára bretaňský ohař, že je ve všem velmi šikovná a nejšikovnější je v disciplíně, která se nazývá canisterapie. To je těžké slovo, ale my už víme, že CANIS znamená pes a TERAPIE léčba. Bára je tedy léčící pes. ,,A jak to dítě uklidní?“ položil Jirka skvělou otázku. Báry panička mu odpověděla, že léčící pejskové jsou naprosto klidní a pohodoví. Svým klidem a dobrou náladou naladí do dobré nálady kdejakého mrzouta. Dokonce dokážou v klidu ležet vedle nemocného člověka a ten čerpá z jejich teplých tělíček sílu a klid. A probíráním jemné srsti si staří lidé trénují pochroumané prstíky.

 Chvíli jsme si povídaly o tom, které disciplíny nebo povolání mohou pejsci dělat. A že jich je. Pejsci mohou být třeba záchranáři. Dokáží pomoci lidem, kteří nevidí. Dokonce prý dokáží lidem pomoci v navlékání ponožek. Dalším psím povoláním je myslivost. V té je Bára taky skvělá, protože je pes lovecký. Prý výborně vystavuje. Cože? Vystavuje obrazy? Ne né. Když lovecký pes vystavuje, tak ztuhne nad nalezeným úlovkem. Strnule stojí a nesmí se ani hnout.

Psi jsou velcí sportovci, cvičení je baví. Třeba agility – to skáčou přes překážky skoro jako dostihoví koně. A my víme, že má paní učitelka Lucka na koloběžce tykadlo. Jak to souvisí s pejsky? Do koloběžky se dá totiž zapřáhnout tažný pes. A psa paní učitelky tahání baví. Psi jsou dobří hledači, je to tím, že mají citlivý čich. Nevyhrabávají jenom kosti, ale dokážou pod zemí nalézt lanýže, což jsou houby.

 Při tom všem povídání jsme si Báru hladily a vyzkoušely, jak jí baví česání.

 ,,Můj pejsek umí skákat na gauč“ odpověděl Šíma na otázku, jak máme naše domácí pejsky vycvičené. Prý k tomu ani žádný povel nepotřebuje. Bára nám předvedla jak ovládá povely SEDNI, LEHNI, ZŮSTAŇ….a povel na gauč prý také umí a má ho nejraději.

 Poté nás čekala zkouška, zda se dokážeme přivítat s úplně cizím pejskem třeba někde v parku. Nikdo, vůbec nikdo z nás tuto zkoušku nesložil! Všichni jsme se k pejskovi vrhly a začaly ho hladit. Až paní učitelka zkouškou prošla. Nejprve pozdravila paničku, zeptala se jí, zda by si mohla jejího krásného pejska pohladit, poté nabídla pejskovi ruku k očuchání a až po tom všem pejska pohladila. Tak takhle se to má dělat. Teď už to víme. A také, že si k pejskům nemáme sedat na bobek, nesahat na něj zezadu a už vůbec mu neukazovat zuby, aby nám nechtěl on ukázat svoje. A když už by se tak stalo a šel na nás pejsek s vyceněnými zuby, je nejlepší zaujmout pozici želvy. Pěkně se zabalit na zem do klubíčka a rukama si chránit vzadu krk. Věříme, že na svých toulkách potkáme jen dobře naložené pejsky a tuhle radu nebudeme nikdy potřebovat.

 Velikou legrací pro nás bylo, když jsme si lehly na zem a Bára na našich zadečkách a zádíčkách hledala dobrůtky. Nejvíc se jí líbila Tamarky načechraná sukýnka.

 Paní Drmotová, moc hodná Bářina panička nám poděkovala, že jsme Báru nakrmily, učesaly a pomazlily a my děkujeme jí, že tak krásně o pejscích vyprávěla a Báru nám půjčila. Už věříme, že má Bára schopnost léčit lidi.

 A né, psi se nevyvinuli ze slona, jak říkal Mireček, ale z vlka, což správně opravil Matyáš.  

Tento týden byl ve třídě Kočiček zaměřen na různá povolání. A byl to týden opravdu akční. Ve středu nás do vodnického řemesla přijeli zasvětit Rybníkáři, to snad kdyby se někdo z nás chtěl v budoucnu vydat touto cestou (o zaučování do vodnického řemesla je samostatný příspěvek). Shodly jsme se, že vodníkem nechce být nikdo z nás. Tak musíme vyzkoušet i další řemesla. Ve čtvrtek nás navštívil Majdin dědeček, pan myslivec. Na tohle povolání už by se mezi námi nějací adepti našli. Pan myslivec nám přivezl ukázat spoustu věcí. Víte třeba, jak hebký kožíšek má liška? My už jo. Taky jsme zjistily, čím rozpáral Míšovu pejskovi kožíšek divoký čuník. Přece páráky, které si brousí o klektáky. To jsou teda zubiska. Paní učitelka říkala, že je ráda, že když se chlubíme vypadnutými zoubky, jsou to jen malinkaté perličky. Jelení parohy jsou tak těžké, že bychom je na hlavě nosit nechtěly. Ty srnečkovy už by byly snesitelnější. Zjistily jsme, že daněk vůbec nemá zelené zuby, i když baští trávu a nahlédly jsme i pod pokličku lékařského a veterinárního povolání. Přesně víme, kde je v lebce schovaný mozek a kudy z něj vede mícha. O tom jsme si povídaly na začátku týdne, ale vidět to na opravdové lebce, ne jenom na obrázku, to je jiná. Dalekohledem jsme viděly všechno blíž. Někdo dokonce „mnohem blíž“. Vyzkoušely jsme i dalekohled na pušce, ale nestřílely jsme. Ono totiž není jen tak tu pušku unést. A už vůbec nemá nikdo z nás za sebou povinné zkoušky, že střílet může. Pan myslivec nám všechno krásně vysvětlil a na naše všetečné dotazy moc rád odpovídal. Ukázal nám auto, kterým jezdí do lesa, ukázal nám fotky svého pejska, a nejkrásnější bylo video, jak se vyvádějí koloušci z vysoké trávy, aby jim velké stroje neublížily. Ale protože pořád někteří z nás nejsou rozhodnuti, co že je v dospělosti bude živit, pátraly jsme ještě v pátek. To jsme navštívily truhlárnu Páťova dědečka. Celým procesem nás provedl Páťův tatínek. Ukázal nám les v dálce, odtud pochází materiál, se kterým truhláři pracují. Je krásně voňavý a houby to nejsou. Bylo nám hned jasné, že jde o dřevo, protože tady je dřevo všude, kam se podíváte. Venku i vevnitř. Stromy se řežou na pásové pile. Ta se nám líbila moc a prosily jsme i o spuštění. To sice neklaplo, ale možná je to dobře. Protože stačila vrtačka, která umí vyvrtat hned několik děr v řadě, abychom si kvůli rámusu zacpávaly uši. To by asi pila dělala rachot daleko větší. Viděly jsme spoustu strojů a přístrojů, hromady dřeva v různých stádiích zpracování, i nějaké finální výrobky. A protože jsme děti zdatné a šikovné, pár finálních výrobků jsme si samy vyrobily. A věděli jste, že se dá zpracovávat ze dřeva opravdu všechno? My ne, tak jsme hodně překvapeně koukaly, jak se z lisu každou chvilku vykutálí takový prapodivný puk. Odpadky ze dřeva, kterým se říká piliny, se tady slisují právě do tvaru puku, a těmito puky se pak topí. Byl to krásný týden. Ale poznaly jsme tolik druhů zaměstnání, že je teď snad ještě těžší si vybrat, čím jednou budeme.

 ,,Kdo chybí, ať zvedne ruku!“ povídal vodnický pan učitel, který nás dnes přijel vyučit vodnickému řemeslu. Dušičková s Puškvoreckým ruku nezdvihli, ač chyběli a dostavili se do vyučování později. Hned je pan učitel vyvolal k tabuli. Zrovna jsme probírali přírodovodovědu, na tabuli byly obrázky vodních živočichů. Ukazovátko pana učitele poklepávalo na vážku a nepozorná Dušičková tvrdila, že jde o dvojplošník. Buď je popletená, nebo se moc neučí. Další obrázek vyvolal ještě větší diskuzi. Někdo z nás zavolal, že je to ,,lak“. Nebyl. Nebyl to ani mrak, drak, byl to rak. ,,Víte o rakovi nějakou zajímavost?“ ptal se pan učitel. Dušičková s Puškvoreckým nevěděli, tak jim napověděla Bibinka: ,,Rak klepe.“ ,,Ano, má klepeta, a ještě chodí pozpátku.“ Dále jsme se dozvěděli zajímavost o skokanovi štíhlém. Ten se prý pozná podle toho, že nezdvihne patu nad čumák. Tohle zelený pan učitel předvedl na našem Patrikovi a už to všichni chápeme.

 Zvonek přerušil vyučovací hodinu, jak už to tak ve školách bývá, a přišel čas na vodnickou svačinku a zavlažování. Zavlažování je nutné, aby vodnické děti neusychaly. Dalším předmětem je výuka cizích jazyků. Nejprve procvičíme ten náš, český vodnický. Poté se vrhneme na cizí. Dušičková s Puškvoreckým to zas nepochopili a pan učitel se na ně musí zlobit. Cizí jazyky neprocvičujeme na spolužácích, ale na písničce ,,Holka modrooká nesedávej u potoka….“ a krásně nám to šlo. Umíme maďarštinu, finštinu, angličtinu. No jen nás klidně vyzkoušejte.

 A zase zvonek a zavlažování. Dušičková s Puškvoreckým se zavlažují létající houbou a my se rádi přidáme. Jen co se vřítí do třídy pan učitel s bandurskou a s píšťalkou, děláme jakože nic a zas to odnesou ti dva zelení nezvedníci.

 Hlavním vodnickým předmětem je topení. Né dřevem a uhlím, ale topení dušiček. V tomto vyniká Dušičková a ráda nám svůj oblíbený obor předvede. Role figuranta připadne Mirečkovi a ten v ní přímo září. (Vlastně je v hlavní roli celé představení, povídal jeden z vodníků.)

 Hodinu zpěvu zase kazili Dušičková s Puškvoreckým. ,,Kdo chce jedničku, bude zpívat se mnou!“ oznamuje pan učitel a asi moc jedniček nerozdá. To je ale hatlamatilka, když se zpívá několik písniček najednou.

Vyučování končí zpěvem a vodníci se loučí a odjíždí. Kudy? Vodovodním potrubím? Nevíme, neviděli jsme je nastupovat do umyvadel. Ale víme, že to bylo ,,luxusní představení“ jak povídal Míša.