Fotogalerie

 A je to tady! Dlouhou cestu autobusem jsme přežily bez problémů a pan řidič z nás měl radost, i když zpívání jedné písničky kolem dokola ho asi moc nebavilo. A víte, že dostat se sem do hor autobusem není zas až tak jednoduché? V jedné křižovatce si musel dokonce pomoci zpátečkou. Nakonec nás autobus vyplivl na návsi malé vesničky, kde žije asi jen jedna paní s pejskem. Hned jsme se s ní seznámily.

 Na velikém kopci stojí stará, ale krásně opravená budova. Prý tu bývala škola. A teď nás moc překvapil Péťa. Říkal, že do této školy chodil jeho děda, který v Těšově jako kluk bydlel. To jsou ale náhody, co?

Rozprskly jsme se do pokojů a už se nám v jídelně chystalo jídlo. Na uvítanou kuře na paprice. Paní kuchařka stihla hned při prvním jídle zjistit, že si na nás bude muset pořídit větší hrnce.

 Polední klid většina z nás opravdu potřebovala. Dopoledne bylo docela únavné. A vypadá to, že odpoledne bude ještě únavnější. V jídelně na nás čekal skřítek Těšík, který se už nějak neumí z ničeho těšit a nejvíce by ho potěšilo, kdybychom mu zahrály pohádky. Jako zázrakem jsme našly truhlu k níž pasovaly Těšíkovo klíče a v ní oblečení pro Popelku, Karkulku a Sněhurku. No to je náhoda! Zrovna tyhle pohádky má Těšík nejraději. Slíbily jsme mu, že ho pohádkami potěšíme a on nás ujistil, že jistě získáme nějakým způsobem víc rekvizit.

 A měl pravdu. Hned po svačince se přihnala Popelka a stěžovala si, že jí uletěly včely….. vlastně né včely, ale holoubci, a že sama nedokáže přebrat hrách s čočkou. Tak jsme jí pomohly. A dokonce jsme jí vysochaly náhradní holoubky z hlíny.

 Ještě jsme si pomalovaly dřevěné skřítky, které jsme dostaly od Těšíka („ty jsme dostaly od skřítka Radostíka“) a těšíme se, že si je zítra sešroubujeme. Nezapomněly jsme pořádně prokoumat zahradu a věřte, že je tak velká, že nám to zabralo dost času a sil.

 K večeři nás potěšily těstoviny a my potěšily paní kuchařku s žádostmi o přídavky. Jídlo nás tu moc baví. Přistane nám před nosem a prázdný talíř sám zmizí. Tedy sám ne, ale někdo ho za nás odnese. My si jen sedíme a baštíme.

 Lítání už bylo dneska až až, chtělo by to nějakou poklidnou procházku. Víte, že když jsme ubytovaní na horách, třeba na Šumavě, tak vedou vycházky úplně vždycky do kopce? Jeden takový nás vyvedl za ves a tam se před námi objevil nádherný výhled. ,,Támhle je Kašperk“ povídala teta. „Kašperk! Ten já znám, to je hrad, tam jsem byl a bylo to tam moc pěkné, měl jsem párek v rohlíku“ ozvalo se mezi námi. ,,A támhle je Svatobor“ povídala teta Lucka, a ještě dodala, že bychom tam mohly jít. Pěšky, rovnou za nosem. Tak to se po ní nevěřícně podívaly i ostatní dospělačky.  

 Dnešní den jsme si užily a teď už pochrupujeme v postýlkách. Možná se nám bude zdát o Popelce.

 Víte, že bývávaly doby, kdy neexistovala elektřina? Nebývaly ve zdech žádné zásuvky, do kterých se strčí šnůra a všemožné přístroje začnou uklízet, vařit, bavit nás. Nebývaly vysavače, žehličky, a dokonce ani televize a mobily! Neuvěřitelné!

 Tento týden jsme si o té dávné době povídaly. A v povídání jsme zašly ještě dál, až do pravěku. Zjistily jsme, že pravěký člověk získal první oheň od blesku a pak se ho naučil vykřesat kamenem. Oheň byl důležitý, pračlověka zahřál a ještě si na něm mohl opéct maso. To si tedy ještě předtím musel ulovit. Ony totiž nebývaly ani žádné supermarkety. Ani nemohly, nefungovaly by v nich kasy, mrazáky a taky by se v nich nesvítilo. A neexistovaly mobily. No jo, a jak si tedy lidé v pravěku předávali zprávy? I to už víme. Místo mobilů měli stěny jeskyň, na které psali obrázkové zprávy. Také jsme se je naučily psát a číst a byla u toho pořádná legrace.

 Novodobí lidé, kteří nám do školky posílají po kabelech elektřinu, aby mohla paní kuchařka vařit, asi zjistili, o čem si tento týden povídáme a ukázali nám, jak to bez elektrických přístrojů funguje. Prostě nám ji na dva dny vypli. No, nefunguje. Na prosbu, aby paní učitelka vytiskla obrázek, se jen usmála a řekla, že to nejde. Prosba o teplou vodu vyšla na stejně. Prostě jsme se myly ve studené. Brr. A nejhůř bylo v kuchyni. Ať točila teta kuchařka Zuzka knoflíky sem tam, plotna pořád zůstávala studená.  Ale že je teta kuchařka Zuzka koumák, tak v úterý sehnala dřevo, roztopila v kotlíku a ohřála nám párky. Párky v rohlíku. Tak to byl skvělý oběd! A sotva jsme dojedly párky a dopatlaly kečup po tričkách, tak se přihnala bouřka. Asi chtěla tetě kuchařce pomoci s ohněm. Teď bylo na čase rychle doběhnout do jeskyně……. vlastně do školky.  

 Druhý den bezproudí byl pátek a teta kuchařka si vzala dovolenou. Že prý co ve školce, když jí plotna neposlouchá. Ale na holičkách nás nenechala. Zavolala mobilem do pravěku….jé, to přeci nejde……, tak asi použila obrázkové písmo a objednala nám pravěkou kuchařku. A ta nám uvařila na ohni guláš z mamuta. Moc jsme tomu nevěřily, ale ukázala nám velikou kost, ta musela být z mamuta. Takhle dobrý guláš jsme ještě nikdy nejedly, a chutnal o to víc, že jsme ho jedly z ešusů pod modrým nebem. Shodly jsme se, že bezproudí je vlastně velká zábava, jen dospělačky namítaly, že by nás ta sranda brzy přešla.

 ,,Dobrý den, já mám kraťasy, už je totiž počasí na kraťasy, víte?“ otázal se Kubík dvojice mladých lidí sedících na nábřeží v Budějovicích. Asi nevěděli, neodpověděli. Kubík měl pravdu. Na náš dnešní výlet do planetária se opravdu udělalo kraťasové  počasí.                                                                                                               V planetáriu se Sluníčka usadila v sále na oranžových pohodlných sedačkách a přivítala je příjemná paní, která se hned zkraje zeptala, zda někdo ví, kde se nacházíme. ,,V planáriu, v planaru, v…….. “.                                             Paní nás opravila, že v planetáriu, a mohl začít program.  Sledovaly jsme pohádky s Křemílkem a Vochomůrkou, s Bobem a Bobkem, s Makovou panenkou a s krtečkem. Mezi pohádkami, ve kterých mluvilo Sluníčko i Měsíc, kde se podařilo krtečkovi pověsit hvězdu na oblohu, a kde se Bob s Bobkem proháněli jen tak po Měsíci se nás paní ptala, jestli to vše je vůbec možné. Ne ne, my už víme, že není. Že sice na obrázkách malujeme Sluníčku pusu a oči, ale že je to vlastně hrózně horká hvězda, která naší Zemi dává teplo a světlo. ,,A elektřinu“ doplnil Jiřík.

 ,,Byl už někdo na Měsíci?“ na tento dotaz se pár rukou zvedlo a paní učitelky přemýšlí, jestli pro tak velké cestovatele nejsou naše výlety trošku nudné. Paní vyprávěčka vysvětlila, jak to s návštěvou Měsíce vlastně je. Tady zazářil Beník, protože zná slova jako ,,kosmonaut“ a „skafandr“, a dokonce ví, proč má kosmonaut skafandr na sobě. Navíc jsme se dozvěděly, že je na Měsíci horko jako v troubě při pečení bábovky, ale i ukrutná zima, jakou nedokáže vyrobit žádný mrazák. A mají tam černé nebe. Tak to naše modré se nám líbí víc.

 Také víme, že hvězdy nejsou žádné malé tečky, ale naopak velikánské, jen jsou tak moc daleko, že jako tečky vypadají.

 Během vyprávění se nás občas pokusila některá ze sedaček pokousat a shodit na zem, ale žádné se to nepovedlo, tak jsme mohly vyrazit ven na to teploučké sluníčko.

 Kočičky se nedívaly na pohádky, ale do opravdického vesmíru, o kterém se dozvěděly spoustu novinek.

 Všichni jsme se sešli venku, abychom provětrali batůžky s dobrotami a Kočičky si ještě stihly rychle doběhnout na zmrzlinu. Sluníčka o zmrzku nepřijdou, ale teď už by jí nestihla. Protože nám jede autobus, a ten, jak víme, nečeká. Zato nás ve školce čeká oběd a postýlky. A do těch už se všichni těšíme.

 Pod jarně zelenými kopečky Blanského lesa leží v údolíčku vesnička s kapličkou jako malovanou. Na samém okraji vesničky stojí zelený domeček obklopený stromy, v němž bydlí maminka, tatínek a chlapeček Štěpánek. Štěpánek je moc šikovný klučina, který ví, jak se mají správně krmit králíci, jak se drbou za ušima poníci, jak se sedí na velkém koni a že se okolo rybníčka nesmí dupat a křičet, aby se neplašily ryby. Že to zní jako pohádka? Ba ne, je to pravda pravdoucí.

 Dnes nás, děti ze Sluníček, pozvala Štěpánkova maminka, abychom si ten kousek krásného světa prohlédly a ochutnaly na vlastní kůži. A že nám zážitek chutnal skvěle!

 Mohly jsme si pohladit hebounké králíčky, narozené zrovna na Velikonoce, poslechly jsme si, jak se o ně Štěpánek s maminkou starají, aby jim bylo dobře a pak jsme moc rády přivítaly poníky, kteří k nám přicházeli z ohrady. Flekatá Zlatuška si očichala pár nových kamarádů a dovolila jim, aby jí povodili po šťavnaté travičce. To tmavý Sírius měl práce víc a ujal se jí s hlavou hrdě vztyčenou. Dovolil nám, abychom se podívaly na svět z jeho hřbetu. Moc nás to bavilo a někteří z nás asi doma nutně potřebujeme poníka. Povozit celou třídu Sluníček je docela nápor, a tak Síriovi poděkujeme, podrbeme ho po hlavě a jdeme se podívat do další ohrady za potůček.

 Tady k nám majestátně přichází velký kůň. Je ještě větší než paní učitelky, jmenuje se Kery a je moc hodný, tak se vůbec nemusíme bát. Jeho opatrné očichání měkkým čumáčkem je jak pohlazení plyšovou hračkou. Ač to chvilku vypadalo, že si dá Kery ke svačince naše čepičky, dopadlo to dobře.

  Když už jsme si dostatečně obalily gumovky v blátě a Kery zastříhal ušima na pozdrav, tak se vydáváme po můstku k rybníčku s lekníny a zlatými rybkami. Dostáváme ponaučení, jak se chovat, abychom nějakou tu ploutvičku zahlédly a můžeme rybičky nakrmit. Za odměnu vymalují kruhové obrazce na hladině a ukáží nám našpulené čumáčky. Štěpánkův tatínek rybičkám říká červené Karkulky, jako v pohádce.

 Pravda je, že se tu jako v pohádce cítíme. A nejen my. Zvířátka, která u zeleného domečku bydlí jsou spokojená a hodně kamarádská. To proto, že si tady žijí svůj pohádkový život.

 Děkujeme všem obyvatelům zeleného domečku, že nám připravili tak krásný den a aby to Kočičkám nebylo líto, tak jim domlouváme návštěvu na příští týden.......... A ta se uskutečnila v úterý

 Kočičky se projely na Kerym a moc se jim to líbilo. 

 Do zahrady nám dnes vplula loď. Že je to nesmysl? Že tu chybí voda? No ale tohle byla DIVOLOĎ, a to vše vysvětluje. Kam vpluje Divoloď, tam se dějí divy, tam je veselo a dobrodružno. Nejinak tomu bylo i u nás.

 ,,Dobrý den“ zdravíme slušně námořníka a místo odpovědi se dočkáme pokárání. ,,Kdo zdraví dobrý den je suchozemská krysa. My námořníci zdravíme AHÓJ!“ Tak tohle už víme a můžeme se vnořit do děje.

 Suchozemská krysa Kuba zjišťuje od ostříleného námořníka, že jeho strýc Joe zahynul drsnou námořnickou smrtí. Vdechl kus rohlíku. Zanechal Kubovi námořnický vak, ze kterého Kuba vyštrachal kromě kusu provazu, ponožky a rumu i dopis, ve kterém se dozvídá, že se má vydat na plavbu za pokladem. V dopise ještě stálo, aby Kuba nelíbal žraloky, ale to se asi ani nechystal, tak to nestojí za zmínku. Vydáváme se s Kubou do přístavu a naloďujeme se na loď LATĚHULA, ke sličné kapitánce, a námořníkům Zráďovi a Papovi. 

,,Hej hola námořníci, hej hola námořníci, pojďte všichni s námi….“ Vyplouváme za tónů zvučné písně a plujeme za pískoviště. První den plavby se nic neděje, druhý den zase nic, tředí den to přijde. Vichr z moře nás kropí slanou vodou, obří vlna zmáčí celého námořníka, prostě peklo na moři. ,,Zráďa přes palubůůůů“ Rychlá záchranná akce, Kubíček nafukuje záchranný kruh, ostatní mu pomáháme křikem a paní učitelka Denisa se mění v loutkoherečku. Prý se má ještě co učit, povídal námořník.

 Uf, na palubě jsme zas všichni, plujeme dál. ,,Hej hola námořníci…“ První den nic, druhý nic, třetí vichr a čtvrtý… příšerná, krvelačná, růžová příšera z hlubin omotává loď svými smradlavými chapadly. Už už to vypadá, že tady příběh skončí. Zachráníme příběh, vypištíme příšeru. ……,,Hej hola námořníci……..“ plujeme dál. ,,Já už jsem našel poklad!“ Volá Jiřík a pan námořník mu říká, že to nevadí, že najdeme jiný. ,,Hej hola…“ Takže, postavit se na jednu nohu, dát ruku na hlavu, zdvihnout nasliněný prst, ať víme odkud vítr vane, a plujeme dál.

 První den nic, druhý nic, třetí vichr, čtvrtý příšera a pátý…. tma tmoucí a v ní útok špinavých smradlavých pirátů. Posádka se ocitá v poutech. ,,Nemůžem jim nějak pomoci?“ ptá se Dominika. Můžem! A jdeme na to! Získáváme munici a skvělé trefy vyřadí za chvíli piráty z boje. Co se zajatými piráty? ,,Mohli by zametat palubu“ navrhuje Šimon. Pan námořník má připravený jiný trest. Odkudsi vytahuje směšnou bárku jménem Lašuplík, naloďuje do ní piráty a za chechtotu racků chechtavých, které jsme rády napodobily je posílá do Bermudského trojúhelníku. To je místo, kde mizí piráti, lodě, brýle, klíče od auta a tak.

,,Hej hola námořníci….“ První den, nic, druhý den nic, třetí …a však vy víte. A den šestý nachází kapitánka plachtu s červeným křížem. Kde je červený kříž, tam je, jak je věky věků zvykem, poklad. Snažíme se ho vyhrabal, no ale, hrabejte poklad ve vodě. Nejde to. Tady se musí Kuba potopit. A pod vodou nachází kde co, třeba hejno rybek, mořskou pannu a také poklad. Opravdu! Nádherný, blýskavý poklad.

Tady je čas na poučení se z příběhu: Ať plujete za pokladem, či jdete do lesa na houby, nebo jen tak na procházku, nestačí dojít na konec. Ještě je třeba se bez úhony vrátit do domovského přístavu. To se nám podařilo a chystáme se rozdělit poklad. Jenže ouha, stala se taková nemilá věc. Pro někoho vlastně věc milá. Námořník Kuba, který už ví, že se správně zdraví AHÓJ, a sličná kapitánka lodi Latěhule se do sebe zamilovali a byla svatba. Byla to svatba náramná. Hrálo se, tančilo se, křepčilo se a to vše po námořnicku. Dechu sotva popadáme. Ale svatba něco stojí, takže schlamstla celý poklad.

Nevadí,  povídal pan kapitán. Na nás všechny poklad ještě někde v životě čeká.   

Ještě k námořníkovi přišla Eliška a představila se: ,,Já jsem Eliška z Kvítkovic. Ty jsi taky z Kvítkovic?“ ,,Ne, já jsem Jiří ze Včelné“ odpověděl a to už byl úplný konec.

1. s. (to se prý píše na konci dopisu, povídal pan námořník Jiří) Jestli nám pračka vypere barevné kousky papírů, které máme v kapsách budn, tak se nedivte. To je ohňostroj ????.
2. ss. To bylo ale nááádherné dííívadlo a ještě jsme si mohly pohrát s loutkami.
3. sss. Moc děkujeme panu Jirkovi a jeho Divolodi.

 To byl ale dneska turbo hukot! Po třídách to vířilo, lítalo, dovádělo. Čarodějka učitelka přiletěla dokonce na turbo moderním koštěti a všichni jsme si ho mohli vyzkoušet. Uvařili jsme čarodějný lektvar, a hlavně jsme venku postavili barevnou májku. ,,To byl dneska nejlepší den“ povídal Beník. A je třeba mu dát za pravdu.

 Dnes jsme vyrazily na lov. Pozvaly nás na něj Mimi a Líza, pohádkové kamarádky z knížky. A co jsme lovily? Vše, co do přírody a do okolí školky nepatří. Sluníčka se vydala na Sekyru a vrátila se s dobrou zprávou. Na Sekyře toho mnoho neulovila. Tento krásný koutek naší vsi navštěvují samí pořádníci, kteří ví, že se odpadky vyhazují do košů a popelnic. Přeci jen něco málo Sluníčka nalezla a odnesla do kontejneru.

 Kočičky se vypravily k sově. A to vám tedy bylo nadělení. Les obývaný zvířátky, si někteří oškliváci pletou se skládkou. Během chviličky měly Kočičky tolik plných pytlů, že se jim nevešly do kárky a zítra pro ně budou muset jet ještě jednou. A co se v pytlích ukrývá? Všemožné lahve, plechovky, papírky, ale dokonce i koberec a představte si, že někdo do lesa vyhodil rozbitý záchod. Že by zvířátkům? Někdo je možná natolik hloupý, že si myslí, že srnky a zajíčci chodí na záchod.

 Kočičky se domluvily, že by těm nepořádníkům nejraději naházely odpadky do obýváku. To asi neklapne. Ale jedno víme úplně jistě. Když si v přírodě rozbalíme sušenku, tak si obal odneseme sebou zpět a hodíme ho do popelnice. My to tak už přeci děláme a mnoho z nás chodí na lov odpadků i s rodiči. Věříme, že nepořádníků časem ubude a z dalšího lovu odneseme prázdné pytle. 

  Holky, kluci, pojďte počítat. Kdo ví, co je jednička? Jeden prstík je jednička, dva prstíky dvojka……. pět prstíků celá ručička. Že je to jasný? No ale když se k tomu ještě přidá kytara a zpěv Františka ve veselých kalhotách, tak je z toho legranda pořádná. A když si ještě máme dvakrát sednout na bobek, třikrát vypláznout jazyk a spoustu dalších činností, tak se školka popadá smíchem za břicho.

 Počítání s Františkem pomalu přešlo v malé divadelní představení písničky ,,Když jsem já sloužil…“, ve kterém jsme my byly hlavními herci.

 Celé vystoupení zakončila zpívaná pohádka o Sněhurce. Našly se děti, které nevěděly, že k ní patří sedm trpaslíků, ale teď už všichni dokonce víme, jak se trpaslíci jmenují.

 Užily jsme si spoustu krásných veselých písniček, které František sám napsal, moc jsme se při nich vyřádily a děkujeme mu, že se u nás zastavil.

 Na dnešní den se Kočičky hodně těšily. Mohly si do školky přinést své domácí mazlíčky. Takže se nám školka přeměnila v malou zoologickou zahradu. Sluníčka byla pozvána na prohlídku a odbornou přednášku majitelů. Takže teď už ví, že křeček, který bydlí u Filípka se jmenuje Pepa a rád chroupe chleba. Mikulášův Arnošt nejraději baští zelené listy a Lindy džungarský křeček Eda se schovává v kokosovém ořechu. Daník, hrdý kamarád želvy, vysvětluje, že je jí jeden rok a že opravdu ještě vyroste. Ilonka ze Sluníček převzala přednášku za sestru Anetku a představila nám Špagetku se Skořičkou. Obě morčátka jsme si mohly dokonce pohladit. Byly jsme hodně opatrné a ani jsme nehlučely, abychom zvířátkům tenhle den nepokazily.  Moc děkujeme kamarádům, že své mazlíčky přinesli a i těm, kteří nechali pejsky a kočičky doma. To by nebyla zoologická, to by byl cirkus. A na příští zvířátkový den prý Štěpánek přivede koně ????.

O čem si tak povídat, když je venku jarní nečas? No přeci o pohádkách. Tento týden jsme důkladně probraly pohádku ,,Hrnečku vař“. Víme, že kouzelný hrneček začne vařit kaši na povel: ,,hrnečku vař!“ A při povelu: ,,hrnečku dost!“ vařit přestane. To jsme se naučily opravdu dobře. Pokud bychom to neuměly, tak by to dnes s Lipím dopadlo všelijak. Možná by se utopilo v kaši. Paní učitelka přinesla do školky samé kouzelné lahvičky a krabičky a teď bylo na nás kouzelný hrneček přimět k vaření kaše. A vězte! Ono to funguje! Různobarevná kaše se valila z hrnečků na stoly, ze stolů na zem a stačilo málo, aby se valila i ze schodů. Ještěže jsme si vzpomněly a správně zavolaly. ,,HRNEČKU DOST!“ Uf. Klaplo to, Lipí je zachráněno a my máme o zážitek víc.