Fotogalerie

Divadelní společnost

KOČIČKY ZE ŠKOLKY

uvedla v pátek 20. 1. 2023 činohru se zpěvy

ČERVENÁ KARKULKA

REŽIE- paní učitelka s výraznou pomocí herců

HRÁLI:

KARKULKA- Linda                                                                      VLK- Peťa

BABIČKA- Anetka B.                                                                  MYSLIVEC- Daník

MAMINKA- Jusťa                                                                       ŽÁBA- Míša

ZAJÍC- Miky                                                                                 MEDVĚD- Honzík

JEŽEK- Matýsek                                                                          JELEN- Šimonek

MYŠKY- Vivi,  Vaneska                                                              LIŠKY- Anetka S., Filípek, Sandruška

HUDBA: paní učitelka

PR ( to znamená- Plakáty namalovali a Roznesli): Vaneska, Páťa, Daník, Jusťa, Anetka B., Linda a všechny ostatní kočičky.

REKVIZITY: všechny Kočičky. Zvláštní poděkování švadleně- tetě Marcele.

TLESKAJÍCÍ DIVÁCI: Páťa, Kristýnka, Alex, Adélka, Ládík a všechna Sluníčka

Hra byla pojata zvesela, což se projevilo na hlasitém smíchu všech diváků. Nasazení účinkujících bylo vskutku obrovské, z některých tvářích se dala dokonce vyčíst i tréma, která ovšem během představení odezněla. Žádný divadelní kritik by neshledal jakýkoliv nedostatek a musel by se nad ansáblem hluboko sklonit.

 Co dodat? No byla to fakt sranda. Červená Karkulka šmrdlající po mobilu. Maminka, plnící košík pro babičku autíčkem, nočníkem a bačkorkou. Zvířátka postupně přicházející ke Karkulce místo vlka. ,,To jsem z toho jelen“ říká jelen. ,,To jsem z toho ježek“ odpovídá ježek, a zazní i: ,,To jsem z toho myška“…….. ostatní si doplňte sami.

Pohádka proběhla podle všech pohádkových pravidel, vlk sežral babičku i s Karkulkou, Myslivec rozpáral vlkovi břicho, Karkulka s babičkou vyskočily……. To prostě všichni znáte. Jen ten konec se prý Kočkám při zkouškách občas pletl. Tahle pohádka má konců více a záleží jen na ochotě vlka se polepšit. Dnes vlk polepšení slíbil, tak jsme byli svědky všeobecného veselí. Žádné zašívání kamenů a házení vlka do studně se nekonalo. Kde vzít taky ve třídě studnu, že?

 Barevné macešky si zvesela kvetou pod vánočně vyšňořeným oknem a zima se pere s jarem. To nás ale nezmýlí, my dobře víme, že jaro ještě nevyhraje. Je začátek ledna a dnes je výročí dne, kdy do Betléma k Ježíškovi přišli tři králové a přinesli mu dary. I my jsme se vydali na cestu. Né do Betléma, to bychom asi do oběda nestihli, ale alespoň po Lipí. ,,My tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví vinšujem vám…“. Takhle krásně jsme zpívali sousedům před vraty, až se vrata otevřela a z nich vykoukli zvědavé usměvavé tváře. Naše zpívání bylo odměněno sladkou koledou. Ještě se na vrata naši tři králové podepsali a už bylo na čase jít zas do školky. Dnešní den se nám moc líbil a za koledu všem moc děkujeme.

Že jsme děti šikovné už určitě všichni víte. Dnes odpoledne jsme to zase ukázaly všem návštěvníkům naší zahradní vánoční besídky. Zazpívaly jsme krásné koledy a zahrály divadlo z města Betléma. Všem se naše představení určitě moc líbilo. Však jsme si ho také dlouho připravovaly a na vystoupení se těšily. A že se sem tam objevila nějaká tréma? To se stává i velkým umělcům. A nakonec Kočičky poděkovaly paní učitelce Lence, připomněly jí, jak je pěkně učila a rozloučily se s ní. Paní učitelka Lenka už se totiž po Vánocích nevrátí a bude užívat teplých důchodcovských ponožek, které jí Kočičky nadělily.

 I naše paní kuchařka a tety se na tohle slavnostní odpoledne dobře připravovaly. Upekly vánočky a uvařily výborný punč. Maminky k tomu dodaly spousty pečených dobrot a tak si na stolech každý našel něco dobrého.

 Školkovou zahradou zněl hovor a smích. A vůbec nevadilo, že se na bílou zahradu snesla tma. Že je trošku zima totiž vůbec nevadí, když si můžete popovídat s kamarádem, či sousedem, když je dobrá nálada a lidem je dobře. A to nám tedy dnes bylo.

 Venku sněží a třídou Kočiček zní zvoneček. Ale ne ne, to ještě není tak vyhlížený Ježíšek. To k nám dnes zavítalo loutkové divadlo Gustav. Prý s pohádkou ,,Kašpárek v pekle“,  ale zatím vidíme jen les, zámek a dřevorubce Kubu, hledajícího své štěstí. Po pekle ani památky. Alespoň Kašpárek po chvíli přichází zvesela na scénu. Se svižnou písničkou na dřevěných rtech jdou s Kubou do světa a poté dokonce zachránit princeznu z pekla. Tak se přeci jen to peklo ukázalo v celé své pekelné kráse. A že je Kašpárek koumák, přelstil dva ňoumovité čerty a dokonce i samotného Lucifera. Nastrčil do čertovského pytle místo sebe statného berana a to vám byla mela, to jsme se nasmáli, když čerti berana z pytle vytáhli. To potrkaní rohatí huňáči létali vzduchem, to jim blechy vyskakovaly z kožichů.

 A jako v každé dobré pohádce dochází ke šťastnému konci, Kuba si odvádí zachráněnou princeznu na svatební hostinu a my hlasitě tleskáme.

 Nakonec se s dřevěnými herci blíže seznamujeme. Můžeme si krásné loutky pořádně prohlídnout a pohladit. Za kulisami jsme zjistili, že nic děsivého nebylo ani na pekle, ani na pekelných zvucích. Pan herec nám předvedl, že je vyluzoval z velikonoční řehtačky.  

 Děkujeme za hezký zážitek a teď už jen čekáme na toho Ježíška.

 Že přichází čas rojení čertů, jsme poznali už před pár dny, když začali malí čertíci vystrkovat před naší školkou své rošťácké hlavičky z nůše. My už víme, že se žádného čertího rojení bát nemusíme, že jsou čerti vlastně taková chlupatá dobrotiska. A kdyby chtěl být nějaký čert přeci jen hrubý, tak ho pan Mikuláš pěkně usadí.

 A právě pan Mikuláš k nám dnes přišel na návštěvu. Hned za ním vklouzla do třídy Sluníček dvě urostlá čertiska s rozesmátým andělem. Vůbec jsme se nebáli, pěkně jsme přednesli básničku a poslechli si čtení z knihy hříchů. Ona to vlastně byla kniha pochval. Pan Mikuláš nás dobře zná, a tak nás krásně chválil. Anděl nám všem předal dárečky a my jsme se radovali, jak se nám návštěva líbila. Líbilo se u nás i andělovi, a tak se ještě jednou vrátil, aby nám rozdal lízátka. Prý na to prve zapomněl. Asi trošku roztržitý anděl.

 U Kočiček chviličku mysleli, že dnes teta kuchařka nějak moc mlátí hrnci, jaké zvuky se nesly z chodby. Kdepak hrnce, to čerti rachotili, až se školka třásla. Snažili se nám trošičku nahnat strach, ale my víme, že jsme hodní, a tak jsou na nás všechny pekelné síly krátké. U Kočiček zazněla pěkná písnička a také mohlo přijít nadělování. A poté jsme si mohli čerty podrbat. Jé to se jim líbilo, to si jen vrněli, když jsme jim vyhnali blechy z kožichů.  

Moc děkujeme panu Mikulášovi s doprovodem za návštěvu a nadílku. A věříme, že v pondělí k nám domů přijdou stejně hodní čerti.

Včera jsme šly spát brzy. Mořský vzduch a práce na lodi prostě unavuje. O co dřív jsme šly spát, o to později jsme vstávaly. Nasnídat, sbalit kufry, vyklidit pokoje, sváču do batůžku a ven. A z ničeho nic mezi námi stojí námořník Jiří i se svým roztomilým a krásným, pestrobarevným papouškem (no jo, už jsme si na něj zvykly). A že prý se na tu poslední plavbu vydá s námi. Takže složit kousky map, které jsme v uplynulých dvou dnech získaly, a vzhůru na palubu. Po vylodění se na místě, které nám na mapě ukázal křížek, nikde nic nebylo. Zalitovaly jsme, že nemáme lopaty, protože poklad přece může být úplně klidně zakopaný. Nebo taky může viset na větvích stromů. Přece jen ta mapa nebyla v 3D. Nakonec ho ale Miky našel. Jen tak, na zemi. To jsme se teda divily, protože jsme o něj všichni málem zakoply, když jsme ho míjely. Teď přišly na řadu klíče, které jsme také poctivě sbíraly, vyhrávaly, získávaly s dopomocí štěstí. Devět jich vůbec nepasovalo a do zámku nešly ani zastrčit (třeba ten, co máme doma na záchodě). Ze zbylých tří vybral Lukášek D. jeden jediný a světe div se… Páni, óóóóóó, zlato, drahé kameny, šperky, mušlový přívěsek a další zlato… Víc už se blýskaly jen hvězdičky v našich očích. Každý jsme dostaly svůj zasloužený díl pokladu. Námořník nám ještě jednou poděkoval, rozloučil se s námi, a za chvilku přiběhla zklamaná paní učitelka Lucka, že o celou tu zábavu přišla. My jsme jí ale všechno důkladně povyprávěly, pěkně jeden přes druhého.

Po návratu na baráček jsme za naše ukázkové chování dostaly jako odměnu k obědu kuřízek s brkaší a suvenýrek na šňůrku. Naše paní učitelky souhlasily s tím, že si to opravdu zasloužíme. Pak už jen autobus, prospaná cesta, zablokovaný příjezd ke školce, potlesk panu řidičovi, davy rodičů, úsměvy, slzičky (maminek, ne naše) a tím končí naše přeslavná plavba, která se asi nezapíše do dějin, ale do našich srdíček a krásných vzpomínek určitě.

Dnešní den se nesl v duchu opečovávání našich krásných lodí. Nejprve jsme si vytvořily stejnokroje, a pak se s vervou pustily do drhnutí podlahy. Plachty jsme látat nemusely – naštěstí. A to naše námořnické štěstí jsme vyzkoušely hned v několika hrách. A víte, že i když jste první v cíli, ale to námořnické štěstí vám chybí, tak je vám to celkem k ničemu? No vážně! Skupina, která dorazila do cíle jako poslední, vyhrála úplně všechno. To jsme tedy koukaly, jak se smůla dokáže pěkně rychle ztratit. A při obědě nám teda přálo štěstí úplně všem – svíčková… Mňam. Po poledním odpočinku jsme se vydaly na Zakletý ostrov, kam nás poslal námořník Jiří. A dobře jsme udělaly, protože v cíli cesty jsme nejen získaly klíče k pokladu, ale taky další části mapy, která nás k němu dovede. Teda možná, to se uvidí zítra. Tak a teď už rychle zavřít oči, abychom zítra měly sílu… Uvidíme na co.

Po obědě proběhla anketa, kdo z dětí se těší domů. Dopadla tak, že jsme musely dost přemýšlet, jak vám napsat, že už se nikdy nevrátíme. Ale ne, nebojte, zítřek platí. ????