Fotogalerie

 Do zahrady nám dnes vplula loď. Že je to nesmysl? Že tu chybí voda? No ale tohle byla DIVOLOĎ, a to vše vysvětluje. Kam vpluje Divoloď, tam se dějí divy, tam je veselo a dobrodružno. Nejinak tomu bylo i u nás.

 ,,Dobrý den“ zdravíme slušně námořníka a místo odpovědi se dočkáme pokárání. ,,Kdo zdraví dobrý den je suchozemská krysa. My námořníci zdravíme AHÓJ!“ Tak tohle už víme a můžeme se vnořit do děje.

 Suchozemská krysa Kuba zjišťuje od ostříleného námořníka, že jeho strýc Joe zahynul drsnou námořnickou smrtí. Vdechl kus rohlíku. Zanechal Kubovi námořnický vak, ze kterého Kuba vyštrachal kromě kusu provazu, ponožky a rumu i dopis, ve kterém se dozvídá, že se má vydat na plavbu za pokladem. V dopise ještě stálo, aby Kuba nelíbal žraloky, ale to se asi ani nechystal, tak to nestojí za zmínku. Vydáváme se s Kubou do přístavu a naloďujeme se na loď LATĚHULA, ke sličné kapitánce, a námořníkům Zráďovi a Papovi. 

,,Hej hola námořníci, hej hola námořníci, pojďte všichni s námi….“ Vyplouváme za tónů zvučné písně a plujeme za pískoviště. První den plavby se nic neděje, druhý den zase nic, tředí den to přijde. Vichr z moře nás kropí slanou vodou, obří vlna zmáčí celého námořníka, prostě peklo na moři. ,,Zráďa přes palubůůůů“ Rychlá záchranná akce, Kubíček nafukuje záchranný kruh, ostatní mu pomáháme křikem a paní učitelka Denisa se mění v loutkoherečku. Prý se má ještě co učit, povídal námořník.

 Uf, na palubě jsme zas všichni, plujeme dál. ,,Hej hola námořníci…“ První den nic, druhý nic, třetí vichr a čtvrtý… příšerná, krvelačná, růžová příšera z hlubin omotává loď svými smradlavými chapadly. Už už to vypadá, že tady příběh skončí. Zachráníme příběh, vypištíme příšeru. ……,,Hej hola námořníci……..“ plujeme dál. ,,Já už jsem našel poklad!“ Volá Jiřík a pan námořník mu říká, že to nevadí, že najdeme jiný. ,,Hej hola…“ Takže, postavit se na jednu nohu, dát ruku na hlavu, zdvihnout nasliněný prst, ať víme odkud vítr vane, a plujeme dál.

 První den nic, druhý nic, třetí vichr, čtvrtý příšera a pátý…. tma tmoucí a v ní útok špinavých smradlavých pirátů. Posádka se ocitá v poutech. ,,Nemůžem jim nějak pomoci?“ ptá se Dominika. Můžem! A jdeme na to! Získáváme munici a skvělé trefy vyřadí za chvíli piráty z boje. Co se zajatými piráty? ,,Mohli by zametat palubu“ navrhuje Šimon. Pan námořník má připravený jiný trest. Odkudsi vytahuje směšnou bárku jménem Lašuplík, naloďuje do ní piráty a za chechtotu racků chechtavých, které jsme rády napodobily je posílá do Bermudského trojúhelníku. To je místo, kde mizí piráti, lodě, brýle, klíče od auta a tak.

,,Hej hola námořníci….“ První den, nic, druhý den nic, třetí …a však vy víte. A den šestý nachází kapitánka plachtu s červeným křížem. Kde je červený kříž, tam je, jak je věky věků zvykem, poklad. Snažíme se ho vyhrabal, no ale, hrabejte poklad ve vodě. Nejde to. Tady se musí Kuba potopit. A pod vodou nachází kde co, třeba hejno rybek, mořskou pannu a také poklad. Opravdu! Nádherný, blýskavý poklad.

Tady je čas na poučení se z příběhu: Ať plujete za pokladem, či jdete do lesa na houby, nebo jen tak na procházku, nestačí dojít na konec. Ještě je třeba se bez úhony vrátit do domovského přístavu. To se nám podařilo a chystáme se rozdělit poklad. Jenže ouha, stala se taková nemilá věc. Pro někoho vlastně věc milá. Námořník Kuba, který už ví, že se správně zdraví AHÓJ, a sličná kapitánka lodi Latěhule se do sebe zamilovali a byla svatba. Byla to svatba náramná. Hrálo se, tančilo se, křepčilo se a to vše po námořnicku. Dechu sotva popadáme. Ale svatba něco stojí, takže schlamstla celý poklad.

Nevadí,  povídal pan kapitán. Na nás všechny poklad ještě někde v životě čeká.   

Ještě k námořníkovi přišla Eliška a představila se: ,,Já jsem Eliška z Kvítkovic. Ty jsi taky z Kvítkovic?“ ,,Ne, já jsem Jiří ze Včelné“ odpověděl a to už byl úplný konec.

1. s. (to se prý píše na konci dopisu, povídal pan námořník Jiří) Jestli nám pračka vypere barevné kousky papírů, které máme v kapsách budn, tak se nedivte. To je ohňostroj ????.
2. ss. To bylo ale nááádherné dííívadlo a ještě jsme si mohly pohrát s loutkami.
3. sss. Moc děkujeme panu Jirkovi a jeho Divolodi.

 To byl ale dneska turbo hukot! Po třídách to vířilo, lítalo, dovádělo. Čarodějka učitelka přiletěla dokonce na turbo moderním koštěti a všichni jsme si ho mohli vyzkoušet. Uvařili jsme čarodějný lektvar, a hlavně jsme venku postavili barevnou májku. ,,To byl dneska nejlepší den“ povídal Beník. A je třeba mu dát za pravdu.

 Dnes jsme vyrazily na lov. Pozvaly nás na něj Mimi a Líza, pohádkové kamarádky z knížky. A co jsme lovily? Vše, co do přírody a do okolí školky nepatří. Sluníčka se vydala na Sekyru a vrátila se s dobrou zprávou. Na Sekyře toho mnoho neulovila. Tento krásný koutek naší vsi navštěvují samí pořádníci, kteří ví, že se odpadky vyhazují do košů a popelnic. Přeci jen něco málo Sluníčka nalezla a odnesla do kontejneru.

 Kočičky se vypravily k sově. A to vám tedy bylo nadělení. Les obývaný zvířátky, si někteří oškliváci pletou se skládkou. Během chviličky měly Kočičky tolik plných pytlů, že se jim nevešly do kárky a zítra pro ně budou muset jet ještě jednou. A co se v pytlích ukrývá? Všemožné lahve, plechovky, papírky, ale dokonce i koberec a představte si, že někdo do lesa vyhodil rozbitý záchod. Že by zvířátkům? Někdo je možná natolik hloupý, že si myslí, že srnky a zajíčci chodí na záchod.

 Kočičky se domluvily, že by těm nepořádníkům nejraději naházely odpadky do obýváku. To asi neklapne. Ale jedno víme úplně jistě. Když si v přírodě rozbalíme sušenku, tak si obal odneseme sebou zpět a hodíme ho do popelnice. My to tak už přeci děláme a mnoho z nás chodí na lov odpadků i s rodiči. Věříme, že nepořádníků časem ubude a z dalšího lovu odneseme prázdné pytle. 

  Holky, kluci, pojďte počítat. Kdo ví, co je jednička? Jeden prstík je jednička, dva prstíky dvojka……. pět prstíků celá ručička. Že je to jasný? No ale když se k tomu ještě přidá kytara a zpěv Františka ve veselých kalhotách, tak je z toho legranda pořádná. A když si ještě máme dvakrát sednout na bobek, třikrát vypláznout jazyk a spoustu dalších činností, tak se školka popadá smíchem za břicho.

 Počítání s Františkem pomalu přešlo v malé divadelní představení písničky ,,Když jsem já sloužil…“, ve kterém jsme my byly hlavními herci.

 Celé vystoupení zakončila zpívaná pohádka o Sněhurce. Našly se děti, které nevěděly, že k ní patří sedm trpaslíků, ale teď už všichni dokonce víme, jak se trpaslíci jmenují.

 Užily jsme si spoustu krásných veselých písniček, které František sám napsal, moc jsme se při nich vyřádily a děkujeme mu, že se u nás zastavil.

 Na dnešní den se Kočičky hodně těšily. Mohly si do školky přinést své domácí mazlíčky. Takže se nám školka přeměnila v malou zoologickou zahradu. Sluníčka byla pozvána na prohlídku a odbornou přednášku majitelů. Takže teď už ví, že křeček, který bydlí u Filípka se jmenuje Pepa a rád chroupe chleba. Mikulášův Arnošt nejraději baští zelené listy a Lindy džungarský křeček Eda se schovává v kokosovém ořechu. Daník, hrdý kamarád želvy, vysvětluje, že je jí jeden rok a že opravdu ještě vyroste. Ilonka ze Sluníček převzala přednášku za sestru Anetku a představila nám Špagetku se Skořičkou. Obě morčátka jsme si mohly dokonce pohladit. Byly jsme hodně opatrné a ani jsme nehlučely, abychom zvířátkům tenhle den nepokazily.  Moc děkujeme kamarádům, že své mazlíčky přinesli a i těm, kteří nechali pejsky a kočičky doma. To by nebyla zoologická, to by byl cirkus. A na příští zvířátkový den prý Štěpánek přivede koně ????.

O čem si tak povídat, když je venku jarní nečas? No přeci o pohádkách. Tento týden jsme důkladně probraly pohádku ,,Hrnečku vař“. Víme, že kouzelný hrneček začne vařit kaši na povel: ,,hrnečku vař!“ A při povelu: ,,hrnečku dost!“ vařit přestane. To jsme se naučily opravdu dobře. Pokud bychom to neuměly, tak by to dnes s Lipím dopadlo všelijak. Možná by se utopilo v kaši. Paní učitelka přinesla do školky samé kouzelné lahvičky a krabičky a teď bylo na nás kouzelný hrneček přimět k vaření kaše. A vězte! Ono to funguje! Různobarevná kaše se valila z hrnečků na stoly, ze stolů na zem a stačilo málo, aby se valila i ze schodů. Ještěže jsme si vzpomněly a správně zavolaly. ,,HRNEČKU DOST!“ Uf. Klaplo to, Lipí je zachráněno a my máme o zážitek víc.  

 Tato neděle bude nedělí Smrtnou. A to znamená, že zbývají už jen dva týdny, než vyrazí kluci s velikonočními pomlázkami. A taky to znamená, že tuto neděli půjdou děvčata vynášet Smrtku nebo-li Moranu. Protože u nás v Lipí tradice dobře ovládáme, tak se ani nedivíme, že některá naše děvčata tento zvyk znají, a dokonce ovládají i básničky, ke zvyku patřící.

 Proto jsme se dnes vypravily k rybníku. Zní to celé jednoduše, ale věřte, práce nám to dalo na celý týden. Ona totiž, aby se Morana mohla vynést, tak se musí nejprve vyrobit. Z větviček, slámy, provázků, látky. Musíme se pochválit, povedla se nám krásná, škoda jí utopit. No ale zvyk je zvyk.

,,Smrt pluje po vodě, nové léto k nám pluje, s červenými vejci, žlutými mazanci. Jaký je to mazanec, bez koření bez vajec……..“ zní nad hladinou klidného rybníka na jehož stavidle paní učitelka Smrtku zapaluje. Pravda, do silných dívčích hlasů se vkrádají hlasy neméně silné s písničkou ,,Pec nám spadla, pec nám spadla…“ Trochu to neladí a dospělačky se smějí o kousek víc, než obvykle.

 Morana, představující ukrutnou zimu, má na kahánku. Už jí uhořelo obočí i šaty a některým z nás je to dokonce líto. Ona je zima vlastně taky zapotřebí. Kdy jindy si mají stromy a kytičky odpočinout? A co si budeme povídat, taková lyžovačka a sáňkovačka je taky moc fajn. Vše je ale v pořádku. Jen co se vystřídá jaro s létem a podzimem, tak je tu zima zas. Prý už v pondělí, říká kdosi, ale tomu se nám nechce ani malinko věřit.

 ,,Hele, tady jsem!“ volá na nás cosi ze země. A ona to krásná bílá sasanka. To je posel jara! Funguje to! Přeci jen jsme zimu zahnaly a jaro přivolaly.

 Víte, co se děje ve školce v noci? Ne? My zatím také ne, ale víme, co se děje ve školce večer. A to věřte, dějí se věci! Sotva jsme se rozloučily s rodiči, tak se dostavila klaunka Anka a byla celá mrzutá. Chytila rýmu a když smrkala, tak jí pískal nos. Nám se to líbilo, Ance ne. Slíbily jsme jí, že zkusíme najít její malý nos, který nepíská. A že to byl úkol těžký, tak nám pomohli superhrdinové. Pravda, aby nám poradili, tak jsme musely splnit pár úkolů, ale takové superhrdinské úkoly jsou pro nás brnkačka.

 Po jejich splnění jsme zjistily, že NOS JE V PRAČCE. No jo, ale kde je pračka?! Po pořádném prošmejdění celé školky byla konečně nalezena. A v ní se opravdu červenal nos. Pěkně nahlas jsme Anku zavolaly a čekaly na její příchod. Fuj to jsme se lekly, když někdo zaťukal na okno. A ona to Anka. Měla velikánskou radost z nepískacího nosu a hned přestala hlasitě smrkat. Kromě nosu byla v pračce ještě krabička plná dalších nosů. Ty byly pro nás!

 Přišel čas se s Ankou rozloučit a chystat spaní. Přenosit postýlky nebyl tak těžký úkol, jak se zdálo a nandat si těstovinový salát na talířky jsme taky zvládly bez velkých ztrát.

 A po večeři to konečně přišlo. Na diskotéku a polštářovou bitvu jsme se těšily nejvíc. To byla mela. Možná byla slyšet až k vám domů.

 Teď už zní třídou pohádky, trochu rušené pochrupováním. A to by bylo vše. Vlastně ne, vlastně ještě musíme zjistit, co se děje ve školce v noci.  

RÁNO:

Tak, a teď už víme, co se děje ve školce v noci. Vůbec nic, školka je zahalena tmou a tichem. Ticho jen malinko narušuje oddechování a překvapivě tiché pochrupování. Za celou noc se nikdo z nás nevzbudil a ráno jsme vyskočily svěže a hlavně brzy. V půl sedmé už byla obsazena jen jedna postýlka.  Po ranním umývání a snídani nám ještě paní učitelka rozdala poděkování od Anky a teď už se rozcházíme domů. Paní učitelky a tety říkaly, že jsou na nás pyšné, jak jsme šikovné a hodné.

 Při včerejší večerní chumelenici nás malinko přepadaly obavy, aby autobus, na který jsme se tak těšily, někde neuvízl. Ale ne, ráno už z nebe místo sněhu padaly sluneční paprsky a my, děti ze Sluníček, jsme mohly vyrazit na výlet. Po cestě v autobuse jsme se předháněly s vědomostmi o místech, kterými jsme projížděly.

 Projely jsme velký kruháč, to je prý kolotoč pro auta, říkal kdosi, a už bylo načase autobus opustit. A teď se ukázalo, jak hodná my Sluníčka jsme. Ve velkém městě, jako jsou České Budějovice, nemůžeme jen tak hejdum pejdum poletovat. To musíme jít pěkně ve dvojicích, za sebou, do nikoho nevrážet a už vůbec né někam odbíhat. Musíme dávat veliký pozor. To máte chodce, auta, kolaře, koloběžkáře, autobusy……….. A my to skvěle zvládly! Však jsme se taky chtěly vytáhnout před naší novou paní učitelkou Denisou. Ta koukala, jak hodné děti získala.

 Nejprve nám paní učitelka Lucka ukázala budovu soudu a vězení. Nám se na ní nejvíce líbil drak, který chrlí vodu. Pak jsme došly na modrý most. Paní učitelka to popletla a říkala, že je zlatý. Tak to jsme jí pěkně vysvětlily, že ne, že modrou barvu od zlaté rozeznáme. Aha, on to byl chyták, prý neříkala zlatý, ale Zlatý. On se totiž modrý most jmenuje Zlatý. To jsou věci. Po Zlatém mostě jsme přešly řeku Malši a okolo divadla se vnořily do starého centra města.

 Náměstí je krásné a velikánské. Ale ani tenhle velký prostor není určený ke běhání. Pěkně v kroužku jsme si vyslechly, že stojíme vedle kašny se Samsonem- ,,To je ten, co včera vyhrál hokej“ , že támhle v rohu stojí Černá věž (o barvách už se raději nedohadujeme) a ta krásná barevná budova s věžičkami, že je radnice. A ten kámen s křížem, okolo kterého stojíme, že se nazývá kamenem bludným. Tak si dáme pozor, abychom na něj při odchodu nešláply.

 Po chvíli už zas překonáváme most, tentokrát dřevěný a malý. A za ním se konečně můžeme rozběhnout. Ještě počkáme, až nám to paní učitelka odstartuje a uháníme k lavičkám u velkého hřiště. Hlad! Všichni máme ukrutný hlad. To nevadí, že jsme před chviličkou svačily, teď máme hlad na dobroty z batůžků. Když jsme ho zahnaly, tak nás vcuclo hřiště. Bylo trochu jiné, než známe, a bylo moc zajímavé.

 Po pořádném vyblbnutí jsme opět musely překonat řeku. Tentokrát Vltavu a ten most se houpal. Opravdu! Jestli nevěříte, tak se běžte na Dlouhou lávku podívat a pohoupat. Pak nás ještě zastavily sochy ležících barevných fotbalistů. Trochu jsme si na nich zadováděly a už nastal čas, vracet se na zastávku. A, světe div se, zase po mostě. Máme dojem, že Budějice jsou složeny ze samých mostů. Po tomhle, zase přes Vltavu, přicházíme k budově, kterou nám paní učitelka představovat nemusí. Spousta Sluníček ví, že se tady bruslí, a že: ,,tady ten Samson vyhrál hokej!“  

 Únava nás ukolébává, ale cestu autobusem ještě zvládneme. A jestli někdo usínal, tak ho Honzovo buchty, které nám zatím teta Zuzka upekla, pěkně probraly.

Prožily jsme krásný den a moc děkujeme větru, dešti a sněhu, že někam zalezly a dopřály nám výletovou pohodičku.